Rozhlasový Maigret
Případy komisaře Maigreta postupem času (během třiceti let) vytvořily jeden z nejzajímavějších a nejoblíbenějších cyklů Československého i Českého rozhlasu. U jeho zrodu stojí tato jména: Jaroslava Strejčková, Jiří Horčička a Rudolf Hrušínský.
Po roce 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a dala slovu „dočasný“ nový rozměr, se rozhlas vzepjal k posledním výkřikům protestu (Klímův Ženich pro Marcelu z roku 1969 nebo hra Dobrou noc a modrý z nebe z roku 1968), po roce 1969 je však už všechno jinak.
Dochází k obrovským čistkám (možnosti pracovat v oboru je zbaven např. Josef Henke, Antonín Přidal, Karol Sidon, Ludvík Aškenazy a další) a během sedmdesátých let bude vymazáno mnoho nenahraditelných inscenací (syndromu „mazací hlava v Československém rozhlase“ budeme později věnovat zvláštní kapitolu).
V této situaci stojí „přeživší“ tvůrci před dilematem: tvořit agitky na objednávku nebo se snažit natáčet inscenace politicky indiferentní? Horčička se Strejčkovou se snažili vydržet u druhé možnosti a až na několik inscenací i vydrželi. Jedním z příkladů je i maigretovský cyklus.
Obsazení hlavní role bylo celkem jasné: Rudolf Hrušínský hrál Maigreta už v televizním zpracování v šedesátých letech a svou „hlasovou fyziognomií“ přesně odpovídal románovému Maigretovi (či spíše již zafixované „gabinovské“ představě). První hry vznikly v roce 1970 (sem patří Maigret a lovec zvuků, Maigret a tulák, Maigret a stará dáma, Maigret a tělo bez hlavy). Posluchačský úspěch byl značný; Horčička zde opět využil své zkušenosti se zvukem a střihem, inscenace jsou dynamické, napínavé i příjemně komické, je-li třeba. Dynamiku a rychlý střih zajišťují především hudební koláže mezi jednotlivými scénami, podobně jako v Horčičkově Válce s Mloky (1958). Ani hereckou složku Horčička nepodcenil: Hrušínskému, kralujícímu se svými zámlkami, pousmáními i spravedlivě rozhořčenými výkřiky, zdařile sekundují Růžena Lysenková jako paní Maigretová, Jiří Adamíra a další.
O rok později navázali tvůrci na úspěšný cyklus dalšími tituly: Maigret a případ Nahour, Maigretův zloděj a Maigret a přístav v mlze.
„Maigretovky“ však ohrozila „aféra Hrušínský“; při natáčení koprodukčního filmu v roce 1972 nebyla schopná sovětská produkce dodávat na natáčení základní potraviny a tekutiny (natáčelo se na poušti); když jednou místo vody přivezli zkažené šampaňské, dopustil se Rudolf Hrušínský tehdy žalovatelného výroku vůči sovětským bratřím – a byl odstaven od práce v TV a rozhlase.
Toto embargo bylo proraženo až v roce 1980 – tehdy ovšem pouze vyšla starší dramatizace Maigreta a staré dámy z roku 1970 na gramofonové desce. Nový titul byl natočen až v roce 1986 – Maigret a zbytečné starosti (známé i jako Zbytečné starosti komisaře Maigreta).
V osmdesátých a devadesátých letech už si žije Maigret vlastním životem. Není nám známo, proč se v roce 1980 chopil natáčení Maigretových Vánoc jiný režisér s jiným představitelem Maigreta (Ota Sklenčka), snad tu opět zapůsobila politika, snad se režisérovi nezdál Hrušínský vhodný z jiných důvodů… V roce 1988 naopak hrál Hrušínský Maigreta v detektivce U kulaté báby, režíroval ho ale Josef Hajdučík..
Dvojice Hrušínský – Horčička se k Maigretovi vrátila naposledy v roce 1990 (Maigret a Dlouhé bidlo, Maigret v lázních) a 1991 (při natáčení případů Maigret chystá léčku, Maigret zuří, Maigret a mrtvá dívka). Opět se tu setkáváme s hereckou i režijní bravurou, která nezestárla ani po dvaceti letech (je ostatně příznačné, že se Hrušínský rozloučil s rozhlasem rolí dalšího kriminalisty – Berlacha ve vynikající inscenaci novely Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat).
Maigret devadesátých let však už není spojen se jmény Horčička-Hrušínský; nejprve se s Maigretem „popral“ Josef Vinklář (Maigret a případ Saint-Fiacre) a v roce 1999 byla tato role přidělena Josefu Somrovi (Maigret a případ Cecilie, Maigret a přízrak). Režii měl Ivan Chrz. Přestože obě Chrzovy inscenace realizačně před posluchačem obstojí a přestože je Somr v roli Maigreta vynikající, pro českého posluchače bude Maigret navždy spojen s hlasem Rudolfa Hrušínského.
Nutno však ještě zmínit velkou vadou na kráse maigretovského cyklu: nebyla udržena stálá sestava Maigretových komisařů – Vladimír Brabec hraje jednou Lucase (většina inscenací 70. let), jednou Janviera (Maigret chystá léčku), toho v roce 1986 vystřídá pro změnu Josef Větrovec… V případě jiných režisérů než Horčičky už vůbec nelze mluvit o nějaké souvislosti. U nich je to ostatně pochopitelné, mrzí to však v případě inscenací Jiřího Horčičky, kde jde snad až o ledabylost..
Pozn.: údaje o datech nahrávek byly čerpány z publikace otce a syna Vedralových „Jiří Horčička : Rozhlasový režisér„, která vyšla v roce 2003 v Brně (Větrné Mlýny). Čerpáme z nich přesto, že se výrazně odlišují od údajů, které jsou uváděny v rozhlasových upoutávkách; doufáme, že sám Horčička má lepší evidenci…
DOPLNĚNÍ z 21. 2. 2007: poté, co jsme nyní získali originální křestní listy jednotlivých maigretovských inscenací, můžeme již některé dohady uvést na pravou míru. Čtěte zde!
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
děkuji za výborný článek