Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou IV. – Rozhlasová realizace filmovými prostředky

Mgr. Přemysl Hnilička

Článek ze seriálu pro Týdeník Rozhlas 35/2011

Rozhlasové premiéry dvacátých a třicátých let měly vždy jepičí život: odezněly přímým přenosem, dozněly – a uchovaly se jen ve vzpomínkách posluchačů. Ani samotný herec neměl možnost ověřit si kvalitu svého výkonu – podobně jako na divadle. (Výjimkou byla nahrávací činnost Karla Högera, který si nechával zaznamenávat své výkony přímo z živého vysílání v soukromých nahrávacích studiích.) Rozhlas se své pomíjivosti samozřejmě bránil: od počátku třicátých let zaznamenával kratší pořady či jejich části na želatinové fólie podobné gramodeskám. Zásadní změna však přišla s příchodem nahrávacího stroje, zvaného blattnerphon.

Jiří Hraše o něm píše: „Objevil se v pražském rozhlase v roce 1935, měl velikost slušného mandlu a dva kotouče o průměru cca 60 centimetrů. Kotouč s téměř třemi kilometry ocelového pásku o šířce 3 mm a „tloušťce“ 0,1 mm vážil 12 kilogramů a obsáhl 30 minut záznamu. Nahrávka i reprodukce byly podobné jako u standardního magnetofonu: mazací, záznamová a snímací hlava. Záznam nebylo možno vracet, opravovat nebo stříhat, místo opravovat se celá půlhodinka musela natáčet znovu. Pásy blattnerphonu (anglické výroby) se užívaly pro hudební nahrávky, pro pořady s plánovaným reprízováním (například kabarety) a pro hry s velkým obsazením.“

Přes drobné technické potíže tedy nabízel blattnerphon velké možnosti: zaznamenat a v případě úspěchu zreprízovat jakýkoliv zachycený pořad. Jedním z úspěšných pořadů bylo třídílné dramatické zpracování románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, které zachytil na blattnerphon režisér Miloslav Jareš. S herci začal zkoušet v červnu 1938 a  (citujme opět Jiřího Hrašeho) „…natočil na konci sezony 1937/38 Tři mušketýry pro vysílání o prázdninách, kdy by se mu herci v Praze nesešli.“

Premiéra proběhla ve třech večerech: 18. a 26. července a 2. srpna 1938. Dramatizaci připravil dramaturg Vladimír Müller (1904-1977), hudbu složil Miroslav Ponc (1902-1976). Obsazení bylo hvězdné: d´Artagnanem byl Ladislav Boháč, Athose ztvárnil Jan Pivec, Porthose František Salzer a Aramise Svatopluk Beneš. Proradného kardinála Richelieu  hrál Karel Beníško, krále Bohuš Záhorský a královnu Annie dnes zapomenutá, tehdy ovšem velmi populární rozhlasová herečka Sylva Kleinová (ještě se s ní v tomto seriálu jistě setkáme). V dalších rolích vystoupili herec a rozhlasový režisér Jiří Vasmut, Renata Libertinová, Jaroslav Průcha či Václav Vydra mladší.

Ohlas Tří mušketýrů byl víceméně znamenitý. Uznávaný recenzent rozhlasové tvorby Miloslav Havel v červencovém Národním osvobození napsal: „Müller (…) napsal hru charakterem silně filmovou, dynamickou, v níž epicky široký proud autorova vyprávění se rozpadl na celou řadu drobných scén, navazujících na sebe živým a bezprostředním dialogem. Podařilo se mu jistě velmi dobře napsat dobrodružnou rozhlasovou hru, hybnou, plnou bohatého rytmu a toku, sytou a dramaticky působivou. Jareš podtrhl filmový charakter hry a vytvořil rozhlasový film dramaticky nesený čtyřmi hlavními hrdiny…“

Recenzent Havel byl spokojen s realizací, ne však s námětem. O dva týdny později mohli zájemci o rozhlasovou hru číst toto: „… I když se nedá najít mnoho uměleckých kvalit v tomto skvěle vypravovanému příběhu, potvrdila nám tato dramatizace jen domněnku, že totiž rozhlasové tvorbě stojí nejblíže vypravování, pestrý a rušný děj – epika. Rozhlas je v tomto případě velmi úzce příbuzný kinematografii. Autoři proto záměrně zpracováním i realisací román provedli filmovými prostředky, což se jevilo především v montáži obrazů. Nyní se může rozhlas poohlédnout i po dílech méně rozšířených, ale literárně hodnotnějších…“

Rozhlasový posluchač – notabene na prázdninách – si však nedal „své“ Tři mušketýry vymluvit a vyžádal si ještě několik repríz. Dnes již nemáme možnost porovnat recenzentovy zápisky se záznamem – nedochoval se nebo o jeho existenci zatím nevíme. Není to však jediná inscenace Dumasova nejslavnějšího románu, a tak se se slavnými třemi mušketýry, co ve skutečnosti byli čtyři, můžeme setkávat v pozdějších nastudováních z roku 1961 (režie Václav Špidla), 1969 (Jan Berger), 1971 a 1978 (obojí Jiří Horčička). Za poslech by jistě stálo i nastudování Svobodné Evropy z roku 1951 v režii Josefa Kodíčka.