Rozhlas Jiřího Frejky

Přidal: Přemek |

Leden 24, 2007

Jiří Hraše

(celý text in: Divadelní revue, 15.9.2004)

Tušili jsme z občasných narážek Frejkův inspirativní vklad {do rozhlasové tvorby}, ale teprve zásluhou komplexního zpracování L. Petiškové je možné Frejkův zájem o rozhlas ohraničit. Frejka se věnoval přednáškové činnosti, z toho dílem v Dělnickém rozhlase, připravil pár reportáží a řadu snímků z repertoáru Národního divadla. (Krom snímků pro gramodesky, které jsou nepochybně známější.)

Já bych rád vyzvedl Frejkův přínos koncepci rozhlasového vysílání a rozhlasové teorii. Neomezuje se jen na klasickou studii ze sborníku Nové české divadlo, ale obnáší dalších sedm tištěných příspěvků, z toho pět v týdeníku Radiojournal roku 1930. Po Bedřichu Václavkovi a Karlu Teigem se jako třetí z generace avantgardy obrátil k rozhlasu. Jeho příspěvky mají vývoj a ten, řekl bych, nevyjadřuje vývoj pisatele, ale záměr postupné orientace pozornosti rozhlasových tvůrců i posluchačů k nevyužitým rozhlasovým možnostem, k jeho potenciální podobě. V roce 1929 (1) začíná konstatováním, že „radiový rozhlas má nepochybně svou velikou budoucnost jako umění skutečně lidové„, zamýšlí se nad rozhlasovým posluchačem – pasivním proti diváku v hledišti divadla a formuluje požadavek „nového a radiu vlastního výrazu„. A pointuje požadavkem (zajedno s Teigem) „ne reprodukovat, ale produkovat“. To je Frejkovo ceterum autem censeo. Příště (2) předvídá, že rozhlas bude „patrně vždycky nejužitkovějším uměním vůbec„, pokud bude vůbec uměním. A orientuje pozornost k žurnalistickému řemeslu, které může „fotografovat nejskutečnější zvukovou skutečnost„.

Zamýšlí se dále (3) nad specifickým rozhlasovým vnímáním: „největší a nejmodernější dobrodružství rozhlasu jest v jeho obecenstvu„. Protože předpokládá v rozhlase jako jeho přirozený materiál „naturální“ zvuk, přimlouvá se (4) za uvádění původních, neupravovaných melodií lidového folkloru. Vrací se k leitmotivu v konfrontaci se zvukovým filmem (5), odděluje nezbytně reproduktivní koncertní pořady a orientuje pozornost na vkusový standard, z něhož bude rozhlas vycházet, a na vůli rozvíjet, zvyšovat tento standard. Žádoucí nový sloh rozhlasu (6) demonstruje Frejka na Nezvalově scénáriu Mobilizace, které naturální fotografii skutečnosti dramaticky řadí do montáže v záměrné stylizaci. Tuto úvahu mj. rozvíjí známá studie z Nového českého divadla (7) v požadavku „hledat způsob, jak akusticky fotografovat skutečnost a jak tyto snímky uvést v pohyb„. Ještě jednou se k těmto otázkám vrací (8) dvěma definicemi: 1. „rozhlas je montáž zvukových fotografií a slova“ a 2. „zvuková kulisa není ilustrační zvuk, je to typicky, zkratkovitě vyjadřovaná skutečnost, je to sama tkáň skutečnosti„. Pro jedno i druhé potřebuje rozhlasová dramaturgie rozhlasové básníky. Uvažuje i nad tím, že rozhlas jako mechanické umění stejně jako film může „zpodobovat jen typické„, a proto zamíří k typičnosti podobné maskám v komedii dell’arte.

Ten stručný ilustrativní přehled podstatných myšlenek v řadě článků je mi východiskem pro několik zjištění, která mohou přispět k obrazu rozhlasového Frejky. – Frejka uvažoval o rozhlase v jeho „předrežijním“ období, když se teprve formovala tvář jeho vysílání a když si počal uvědomovat své východiska i možnosti. (9) Aby se mu to dařilo – a ve třicátých letech postupně rozhlas zformoval nabídku svého programu a tvar svých charakteristických pořadů – k tomu přispěl Frejka výraznými podněty. – Václav Růt, se svou disertační prací Divadlo a rozhlas z roku 1936 považovaný za zakladatele rozhlasové teorie, při svém východisku ze Zicha nepovažoval herecký výkon před mikrofonem za plnohodnotný obraz lidské osobnosti, a proto stejně jako Frejka došel k představě herce jakési rozhlasové komedie dell’arte. Mýlili se oba možná jen zpoloviny: jejich představa neindividualizovaných typů se naplnila v postavách rozhlasového pásma. (10)

- Frejka jasnozřivě svou představu rozhlasového pořadu, jmenovitě rozhlasové hry, stavěl na montáži, montáži zvukových fotografií. Teprve v průběhu třicátých let se prosadila montážní metoda v rozhlase zejména díky brněnské stanici (Chalupovi, Kožíkovi a Bezdíčkovi).

- Frejka dokonce poznal její projevy v konkrétních pokusech a viděl jejich perspektivy: ocenil (po Teigovi) Nezvalovo scénário, byť bylo jen v textové podobě; ale ocenil také realizovanou „zvukovou hru“, senzační snímek Jana Grmely Požár opery. Grmela nepatří k špičkám české literatury, jeho snímek není než sugestivní zvukové balábile a ohlas se pohyboval v extrémních ohlasech pochvalných a odmítavých. Snad proto zůstal – s výjimkou Frejkovou – nerozeznán význam Grmelova pokusu (v efektu ne nepodobného Wellsově Válce světů) pro vývoj rozhlasového uchopení a formování látky. Rehabilitován byl až nedávno. (11)(Když se na průkopnický názor Frejkův na sedm desetiletí zapomnělo.)

- Frejka své názory formuloval před sedmdesáti lety, ale zároveň šest let před disertací zakladatele české rozhlasové teorie Václava Růta. Měl nejen pravdu v podstatné části svých myšlenek, ale navíc jeho iniciativě a inspiraci patří v mnoha otázkách prvenství. V každém případě vstoupil do historie rozhlasu s jeho druhou generací a pomáhal jí formulovat a formovat svébytné rozhlasové vyjadřování.

Frejkovy rozhlasové příspěvky

1) O mluvícím filmu, o společenské krisi divadla a o umělecké krisi rozhlasu, Přítomnost 5, č. 51/1929.

2) Rozhlasový žurnalismus, Radiojournal 8, č. 1/1930.

3) O podivuhodném štěstí anonymity, Radiojournal 8, č. 4/1930.

4) Hlasuji pro reportáž lidového umění rozhlasem, Radiojournal 8, č. 34/1930.

5) Poučení rozhlasu zvukovým filmem, Radiojournal 8, č. 41/1930.

6) O nový sloh rozhlasu, Radiojournal 8, č. 46/1930.

7) Rozhlas jako věc umění a jako věc obecně prospěšná, Nové české divadlo 1930-32, 1932.

8) O rozhlasových autorech obecně, Listy pro umění a kritiku 1, 1933.

Další prameny

9)Hraše, J.: Rozhlas, dr. Růt a česká avantgarda, in Václav Růt, rozhlas, 1936-1996. Praha, SRT 1997.

10)Bartoš, Z.: Růtova prognóza rozhlasových typů, in Václav Růt, rozhlas, 1936-96. Praha, SRT 1997.

11)Sladký, P.: Počátky české rozhlasové teorie. Vývoj do roku 1948. in: Svět rozhlasu č. 08, Praha, Český rozhlas 2002, Petišková, L.: Frejka a rozhlas in: Svět rozhlasu č. 11/2004.