Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – LI. Zas jeden den v … aneb Arest

Přidal: Přemek |

Červenec 1, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 26/2013)

Doba zvaná normalizace nabízela dramatikovi velké množství zápletek a situací, které by se hodily každému západnímu autorovi absurdních her – kdyby na ně přišel. Československo sedmdesátých a osmdesátých let je však nabízelo v každodenním životě, z pochopitelných důvodů je však nedovolovalo oficiálně dramaticky zpracovávat.

Někteří dramatici se však režimu neptali. Absurditu šedivé doby normalizace v českém dramatu nejlépe vystihoval cyklus „vaňkovek“ – her s ústřední postavou intelektuála, disidenta a vězně Ferdinanda Vaňka. Nejvíce byl podoben svému prvnímu autorovi – Václavu Havlovi, který si tuto postavu poprvé nanečisto vyzkoušel v rozhlasové hře Anděl strážný (1968, psali jsme o ní zde). Plachý, přeslušný spisovatel s jasnými názory, které taktně, ale jednoznačně zastává, svou tichou existencí nechává hovořit především své přátele i oponenty a ilustruje tak na nich nejvýraznější pokřivení duše, jež způsobila dvojí totalita – nacistická a komunistická: strach, tiché přitakávání režimu, neochota se angažovat. Není divu, že nejvíce „vaňkovek“ vzniklo v době Charty 77 a těsně po ní, tedy v době režimu běsnícího a zuřivého.

Poprvé se objevil v Havlově hře Audience (1975), poté v Atestu (1978) Pavla Kohouta. Postavu si pak vypůjčili i další autoři, např. Jiří Dienstbier (Příjem, 1984) či Vaněk vystoupil i v několika hrách Pavla Landovského – v Sanitární noci (1976) a v Arestu (1983). Všechny „vaňkovky“ pak v rozhlase připravil dramaturg Hynek Pekárek ve speciálním cyklu.

Pavel Landovský je znám především jako herec, jeho fabulačních a jazykových schopností si však kritici i diváci mohli všimnout už v letech šedesátých, kdy se na jeviště dostala jeho hra Hodinový hoteliér. Premiéru měla v roce 1969 v Činoherním klubu v režii Evalda Schorma a pamětníci dodnes vzpomínají na výkon Oldřicha Nového v roli Hanzla. Landovského Arest (v rozhlase inscenovaný přesně deset let po napsání – v roce 1993, režie Ivan Chrz) vychází z jednoduché formy: jeden den ve vězeňské cele. Tu obývá velmi různorodá skupina: cynik a věčný vězeň Harry Soumar (Rudolf Hrušínský), komunista, hlupák a padělatel Pejchl (Josef Somr), dobrosrdečný cikán Horňák (Peter Rašev) a hluchoněmý Maďar Matte (Emil Žák). Ferdinand Vaněk (Jan Novotný) je na cele nový, přesto se rychle adaptuje a především se Soumarem diskutuje o svobodě, základech systému normalizace i o trestním výkladu srpnového vstupu vojsk v roce 1968. To vše v relativně uvolněné atmosféře a s dialogy plynoucími v až konverzačkové atmosféře.

Jednotlivé postavy jsou v Landovského Arestu především typy. Vaněk představuje zástupně opozičního intelektuála, který není plamenným řečníkem, ale spíše až k neuvěření slušným člověkem (Jan Novotný tu naštěstí nevytváří havlovskou karikaturu), Soumar zkušenostmi zcyničtělého, ale stále intelektuálně svěžího „mukla napříč režimy“ (proměnlivý Rudolf Hrušínský v jedné ze svých posledních rozhlasových rolí), Pejchl smutně groteskního představitele „vládnoucího režimu“, přesvědčeného komunistu, který se do vězení dostal pro absurdní přečin (koho by napadlo tisknout na rotačkách Rudého práva falešné lístky na tramvaj?) a který se Vaňka štítí i bojí zároveň, není mu však nijak trapné zároveň si od něj brát cigarety (hrubozrnná studie Josefa Somra postihuje postavu od hrubiánství přes podlézavost až k plačtivé depresi).

Hra klade současnému posluchači velké množství otázek – i množství odpovědí. Jak je možné, že za srpnovou okupaci nebyl odsouzen nikdo kromě funkcionáře Karla Hoffmanna, který se pokoušel přerušit vysílání Československého rozhlasu, když i vězeň Soumar (a potažmo samozřejmě i dramatik Landovský) dokázal přesně odcitovat paragraf, podle nějž bylo možno okamžitě odsoudit všechny signatáře tzv. zvacího dopisu? Proč se zloděj a

komunista bojí sedět s Vaňkem na jedné cele? A nakolik zůstal v hlavách lidí zažrán Husákův gulášový socialismus, který každou počínající myšlenku zacpal kusem žvance nebo represí?

Vězňové z Landovského hry Arest tohle všechno řeší jen teoreticky, aby zabili nekonečnou nudu kriminálu (zpestřenou vůlí autorovou o nečekané natáčení „osvobozovací scény“ do válečného filmu, kterou však všichni na cele považují za autentickou vězeňskou vzpouru), čekajíce – slovy známé básně – až zapadne už „sluníčko za vysokou horu“… Škoda jen, že praktická řešení v současnosti jsou bohužel většinou tristní.