Portréty – Vladislav Klumpar (2019)

Přidal: Premek |

Červen 27, 2019

Portréty představí Vladislava Klumpara. Českého právníka, který byl v prvních válečných letech ministrem sociálních a zdravotních věcí. Muže, který se snažil bránit zasahování nacistů do chodu českých úřadů, se po válce nevyhnul věznění na Pankráci. Připravil David Hertl.

Hovoří autor a historik Michal Pehr.

Natočeno 2019. Premiéra 27. 6. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 29. 9. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.); 3. 8. 2023 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Hertl, David: Ministr Klumpar bránil odesílání mladých na nucené práce, v roce 1968 emigroval do Kanady. In web ČRo Plus, 27. 6. 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před 40 lety zemřel v kanadském Montrealu český právník Vladislav Klumpar, v těžkých měsících pomnichovské republiky a prvních letech protektorátu ministr sociální a zdravotní správy.

Byl jedním z těch, kteří mohli doložit, jak složité bylo úřadovat pod tlakem nacistických okupantů, jak náročné bylo bránit se domácím fašistům – a jak obtížné bylo za těchto okolností uhájit české národní zájmy.

Vladislav Klumpar (1893-1979) vystudoval práva a ve 33 letech se vypracoval na pozici jednoho ze tří ředitelů Ústřední sociální péče. Od prosince 1938 byl ministrem ve vládě Rudolfa Berana, a přestože po vzniku protektorátu chtěl odstoupit, prezident Emil Hácha ho požádal, aby ve funkci setrval i pod novým premiérem Aloisem Eliášem.

Klumpar se tak stal svědkem všech zásahů nacistických okupantů do chodu české správy. Když byl po válce vyslýchán, popsal postavení české protektorátní vlády ve vztahu k okupačním úřadům výstižně: „Němci trvali na tom, a vydali o tom i písemně výnos, že jakýkoliv projev jejich vůle, ať je v něm použito formy ‚prosím‘ nebo ‚očekávám‘, je nutno považovat za příkaz.“

Nepřijatá demise

Klumparovy dny v ministerské funkci se nachýlily ke konci příchodem Reinharda Heydricha do Prahy a zatčením premiéra Aloise Eliáše. To se odehrálo 27. října 1941; už o pár dní později (1. října) byl Eliáš za protinacistický odboj odsouzen k trestu smrti.

Klumpar byl svědkem toho, když se o rozsudku dozvěděla Eliášova manželka; rozrušenou ženu odvezl Klumpar domů a společně s manželkou se ji snažili uklidnit, což se jim až během noci podařilo. Ještě po válce považovali mnozí Klumparovi přátelé a kolegové tento čin – před očima nacistické tajné policie – za projev mimořádné odvahy.

Klumpar podal 28. září 1941 demisi a přestože ji prezident Hácha nepřijal, považoval se za odstupujícího ministra. Přestal být zván na některé schůze a definitivně opustil vládu v lednu 1942.

Nařčení z kolaborace

Po válce se nevyhnul nařečení z kolaborace (v květnu 1945 byl dokonce týden vězněn), prokázal ale spolupráci s odbojem a mimo jiné i to, že po dobu svého ministerského působení bránil odesílání mladých českých lidí na nucené práce do Německa.

Nebyl proto trestán a žil ve velmi chudých podmínkách v ústraní, po roce 1948 zostřeném komunistickou perzekucí. V roce 1968 se proto vystěhoval do Kanady, kde žila jeho dcera.

Pozoruhodnou osobnost Vladislava Klumpara připomíná v pořadu Portréty historik Michal Pehr, který cituje málo známý dokument: rukopis Klumparových pamětí, uložený v Národním muzeu.

Radiodokument