Mozaika – Hančovy Zanechané listy (2020)

Přidal: Premek |

Únor 26, 2020

Rozhovor o Zanechaných listech s nakladatelským redaktorem Janem Šulcem připravila Markéta Kaňková.

Natočeno 2020. Premiéra 21. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 12 min.).

Lit.: Kaňková, Markéta: Být poctivý sám k sobě, nic nepředstírat. Vychází poslední svazek přibližující dílo spisovatele Jana Hanče. In web ČRo 3 Vltava, 21. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Literární dílo českého básníka a prozaika Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích. Soubor Události přibližoval Hančovo deníkové dílo, Dodatečné události pak nově nalezené texty, které rozšiřují spisovatelův rejstřík o nejrůznější pozorování, sebereflexe nebo anekdotické mikropříběhy. Nyní vychází poslední soubor, ve kterém máme možnost číst především Hančovu korespondenci.

Listy o smyslu sportu i umění

„Zanechané listy“ představují především dopisy, které Jan Hanč napsal, ale nikdy neodeslal. Psal je zcela konkrétním adresátům – většinou dorostenkám, které jako lehkoatletický trenér na přelomu padesátých a šedesátých let trénoval, jejich rodičům, ale také přátelům a kolegům z prostředí české lehké atletiky. Kromě lidských vztahů se v nich zabývá především smyslem sportu, jeho étosem a místem v lidském životě. „Tyto dopisy pocházejí z konce Hančova života. Hanč se tu ukazuje jako člověk, který sport miluje a zároveň ho vnímá velmi komplexně. Sport pro něj není jen o tom, že se něco rychle zaběhne nebo skočí. V jeho pojetí jde o odpovědnost, o vztah k životu. Své svěřenkyně se snažil vést k tomu, aby četly, aby přemýšlely o světě, aby pěstovaly vůli. Je to takové starořecké pojetí jednoty těla a duše“, vysvětluje na úvod rozhovoru nakladatelský redaktor Jan Šulc.

Láska, touha, ale i nemoc a utrpení

Jan Hanč ale nepsal jen listy o sportu. Jeho dopisy překypují postřehy o lidské povaze, touze a pravdivosti. Jsou plné humoru i soudů o smyslu umění a literatury, o lidské mravnosti. S nebývalou silou a nadhledem v nich Hanč podává také svědectví o mezilidských vztazích, lidském utrpení, nemoci a smrti. Jako jakási červená nit pak celou knihou prochází nenapodobitelná oslava ženské a dívčí krásy. Listy se pak dají číst i jako svědectví o Hančově výjimečné osobnosti i jeho lidském osudu: „Z Hančových dopisů cítíme velkou osamělost, zároveň ale ohromnou lidskou družnost, potřebu být mezi lidmi a mluvit s nimi. Hanč se tu ukazuje jako člověk umíněný a tvrdohlavý, jako člověk, který měl pevné zásady – a to jak ve sportu, tak v tvorbě“, doplnil Šulc.

Pišme jen tehdy, když jsme pravdiví

Významným tématem listů je pak literatura a psaní, které Hanč vnímal jako životní poslání: „Psaní bylo pro Hanče esenciální, bylo jeho způsobem bytí. Na záznamech vidíme obrovskou sečtělost, ale i to, jak velkým znalcem vážné hudby byl. Pokud jde o tvorbu, jeho krédem bylo být k sobě co nejpoctivější. To znamená, že psát má smysl jen tehdy, když člověk sám sobě nic nepředstírá. Svým étosem a zaměřením šel úplně mimo nakladatelskou praxi té doby, i proto jeho dílo nemohlo na konci padesátých let vyjít.“ (…)

Radiodokument