Brněnský rozhlas před rokem 1961

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Přemysl Hnilička

Úplné počátky studia nacházíme už v květnu 1924, kdy se z Brna – Komárova vysílaly burzovní zprávy. Od 1.září t.r. bylo na střeše Zemského domu otevřeno první vysílací studio brněnského Radiojournalu ve skutečně pionýrských podmínkách, “kam se původně lezlo po žebříku a stěny byly 'pro lepší akustiku' polepeny novinovým papírem” . Začalo se vysílat dvakrát týdně, později i denně. V listopadu 1925 už se vysílá z profesionálního studia na Nové ulici a za čtyři roky již v prostorách Stadiónu.

Prvním programovým vedoucím byl Ladislav Malý, od roku 1925 se vedoucím studia stal Antonín Slavík. Literární oddělení vedl Vladimír Šimáček, režisér Národního divadla v Brně, hudební program spadal pod Jana Janotu, dirigenta opery.

První komponované pořady zábavného žánru pořádali v tzv. “radiokabaretech” např. František Kreuzmann Oldřich Nový, Milada Rabasová, Marie Waltrová, Rudolf Walter, Jan Purkrábek a další. Zvláštní pozornost si vydobyl Valentin a Václav Šindlerové svými lokálními “plkačkami” Stréčka Matěje Křópala z Břochovan a Jozéfka Melhoby – šlo o jakousi jihomoravskou folklórní variantu věčných dobráckých konfliktů Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy. Zajímavou protiváhu rozhlasových vystoupení Voskovce a Wericha v Praze vytváří počátkem třicátých let bývalí členové divadla “Akademická scéna” v čele se Svatoplukem Ježkem a Františkem Kožíkem.

Literárně hudební pořady nabyly výrazné kvality v období, kdy dramaturgy byli dramatik a dramaturg činohry Národního divadla v Brně Lev Blatný a muzikolog Karel Vetterl. V režii Vladimíra Šimáčka se tak již 11. června 1927 vysílal přímý přenos z Národního divadla v Brně – šlo o uvedení hry Karla Čapka R. U. R. Vedle přenosů (mj. i revue tvůrčího tandemu Nový – Skoch Z Brna do Brna asi v roce 1928) se realizovaly přímo ve studiu jednoaktovky, později ale i celovečerní hry.

Pro brněnské studio psal např. František Kožík. Vedle her Návrat (1930), Únos (1930), Démon (1931), Marcela (1932), Koncert v Sanssouci (1932) a Láska pro housle, cello a klavír (1934), se ale zdaleka nejvýznamnější jeho hrou inscenovanou v Brně stala hra Cristobal Colón (živě vysíláno 12. dubna 1934 a 23. května 1934, knižně vydal J. Jícha, Brno, 1934). Režii této “tragédie objevitele, jenž stačí otevřít brány do nových prostorů, ale vlna, kterou uvolní, se převalí a smete ho jako pírko” měl Josef Bezdíček , v roli Kryšofa Kolumba vystoupil Josef Skřivan, jako Isabella Vlasta Fabianová, v dalších rolích např. Rudolf Walter.

Tato Kožíkova hra svou čistě rozhlasovou stavbou i svým úspěchem konečně přesvědčila, že v rozhlase není nutné jen upravovat divadelní inscenace jako jakési “divadlo pro slepé”, ale že může vzniknout samostatný žánr – rozhlasová hra. K dalším Kožíkovým rozhlasovým úspěchům patří např. dramatizace románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr (květen 1939) s Karlem Högerem v roli Ratkina. Režisér Bezdíček dokázal “ve zkratce sjednotit životní epizody Jana Ratkina v sugestivní rozhlasový celek” . Zároveň v době počínající okupace působila inscenace příběhu dospívajícího chlapce, který je utiskován svým okolím velmi aktuálně a vydobyla si v paměti posluchačů důležité místo.

Významným rozhlasovým tvůrcem byl i kritik Bedřich Václavek, který se do rozhlasové historie zapsal především svými “feature” jakým bylo např. Jaro v roce 1848 (1936) nebo svými Literárními aktualitami.

Režijně s brněnským rozhlasem krátce spolupracoval i Emil František Burian v době, kdy byl režisérem a dramaturgem Studia Národního divadla (1929-1930).

Unikátním počinem se může brněnský rozhlas pochlubit v případě několikaletého fungování esperantské stanice “Verda Stacio” (Zelená stanice) ve třicátých letech. Na rozdíl od ostatních esperantských stanic ve světě, kde v pořadech v jazyce esperanto účinkovali nadšení neherci, v rámci Zelené stanice vystupovali přímo rozhlasoví herci. Kvalita takto zajištěných pořadů tak byla ve srovnání se světem pochopitelně mnohem vyšší. V rámci Zelené stanice se tak uskutečnil např. přenos Smetanovy Prodané nevěsty (rok nezjištěn) či hry Eduarda Basse Forlasita (Opuštěná, 1935).

(Pro zajímavost doplňujeme informaci z dobového denního tisku: „Členové Zemského divadla v Brně, kteří se naučili esperantu v kursu, pořádaném Radiojournalem, (…) sdruženi ve skupinu se zkratkovým názvem TRAKT (Teatro kaj Radio aktoroj), pojednou na sjezd esperantistů ve Stockholmu za vedení režiséra Radiojournalu Josefa Bezdíčka a za technického vedení Jiřího V. Šamly. Předvedou mimo dvou činoher též recitace v sólech i ve sboru, písně umělé, národní i populární.“ – Brněnští činoherci do Stockholmu. In Moravské noviny, 4. 5. 1934)

V letech okupace původní rozhlasová tvorba nedosáhla takové úrovně jakou nastavili František Kožík či Bedřich Václavek a lze říci, že stagnovala. Režisér Josef Bezdíček v této době inscenoval spíše úpravy divadelních her – mj. také Nezvalovu Veselohru s dvojníkem (1939), Kleistova Prince Bedřicha Homburského (1940), Goethova Fausta (1941), ale i režimní úlitby, jakou byl Zavřelův Valdštejn (1942). Největším režijním úspěchem Bezdíčkovým tak bylo nastudování původní rozhlasové hry F. Kožíka Meluzína v roce 1944.

V období ohraničeném léty 1945 – 1950 byla brněnská rozhlasová stanice samostatným organizačním celkem. Vysílání bylo spíše regionálního charakteru, na společném, celostátním vysílání se podílelo pouze některými dohodnutými pořady.

O dramatické tvorbě brněnského studia po roce 1949 můžeme říct zhruba totéž, co o studiu pražském: rozhlasová hra jako žánr je prakticky zlikvidována, nahrávají se pouze úpravy divadelních her a zábavné pořady. Z oblasti rozhlasové zábavy jmenujme např. kabarety Ko-Ko (dvojice Karel Kosina a Vladimír Konůpka) a pokračující činnost Stréčka Matěje Křópala z Břochovan v podání Valentina Šindlera. V brněnském studiu určitou dobu pracoval i Jiří Štuchal.

Od poloviny padesátých let se ve vysílání Československého rozhlasu Brno začaly objevovat první “vlaštovky” uvolňujícího trendu – byly to např. literární pořady Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela, režijně se začali projevovat Vladimír Vozák a Olga Zezulová. Skutečný průlom ale nastal až v roce 1957, kdy Československý rozhlas vypsal soutěž o původní rozhlasovou hru. První cena nebyla udělena, druhé místo však získal Miloš Rejnuš se hrou Kapitánovy bomby. Tato hra byla inscenována ještě téhož roku Vladimírem Vozákem.

Také v šedesátých letech můžeme sledovat určitou paralelu mezi děním v pražském a brněnském rozhlasovém studiu. Brněnské studio se tehdy stává podobnou tvůrčí líhní jako to pražské. Rozhlasové hry pro něj píší Karel Tachovský, Miloš Rejnuš, Antonín Přidal, Ludvík Kundera, Milan Uhde, literární pořady vytváří Jan Skácel, Rejnuš, Přidal , vysílání zábavy obstarávají Miroslav Skála a Vlastimil Pantůček. Do tvůrčí stagnace (podobně jako za okupace a na počátku 50. let) se brněnské studio dostává až po roce 1969.

Rozhlasové hry