Podivuhodný svět v éteru

Přidal: rickie |

Červenec 20, 2009

Lukáš Doubrava · 27. 11. 2008, Ikarie 12/2008 · Rubrika Publicistika · Strana 43

Před dvaadvaceti lety připravil Český, tehdy vlastně ještě Československý rozhlas letní Prázdniny s Julesem Vernem. Vždy jedna zhruba hodinová verneovka putovala éterem do rádií po celé zemi, a to každou sobotu v brzkém odpoledni, což byl a stále je tradiční vysílací čas určený rozhlasové hře pro mládež. Stanice Praha tehdy navíc vyhlásila soutěž o nejoblíbenější z těchto odvysílaných rozhlasových adaptací. Vyhrály Dva roky prázdnin. Druhou příčku si vydobyl Tajemný hrad v Karpatech a třetí skončila Cesta kolem světa za 80 dní.

LEGENDÁRNÍ REŽISÉR
A ještě jeden nadstandardní prvek rozhlasáci v tomto programu použili. Každému příběhu předcházel komentář Ondřeje Neffa, ve kterém autor posluchače přímo na mikrofon informoval o zajímavostech spojených s danou verneovkou. Pro tohoto našeho pravděpodobně největšího znalce Vernova díla to byla i zároveň premiéra na poli rozhlasových verneovek. Jeho Cesta kolem světa za 80 dní (1986) v režii legendárního mága zvukových vln Jiřího Horčičky (1927 – 2007) doslova ožila. Slon bořící vězení, ve kterém se nachází gentleman Phileas Fogg, lokomotiva supící po amerických prériích, útok Indiánů či do propasti se řítící železniční most jsou klasickými kouzly z dílny mistra Horčičky. Ovšem geniální tvůrce rozhlasových her tehdy už nebyl v hájemství Vernova světa nováčkem… Jak se posléze přesvědčíme, s identifikací celkového počtu doposud rozhlasově zpracovaných verneovek je to velice obtížné; tím ještě relativně nejmenším problémem je určení roku, kdy mělo dílo premiéru, horší je to s určením tvůrců. U adaptací Patnáctiletého kapitána a Ocelového města však známe přesný datum a místo či dokonce přímo místnost, kde byly zvěčněny na záznamové zařízení. Obě hry natočil Jiří Horčička v roce 1977 v nejvyšším patře pražské Lucerny, kde měla tehdy maličké nahrávací studio firma Supraphon.

Příběh mladého námořníka Dicka Sanda, kterého si zahrál Jaroslav Kepka, vznikl přesně mezi 31. květnem a 9. červnem. O půl roku později (31. 10 – 5. 11.) se Horčička do stejného studia vrátil. Zbrojařského génia a válečného zločince profesora Schultzeho ztvárnil Rudolf Hrušínský. Obě verneovky se pak staly součástí jednoho alba gramofonových desek, které bylo vydáno v roce 1978, tedy 150 let od narození Julese Verna.

TAJEMSTVÍ ROZHLASOVÉ KUCHYNĚ
Proč si režisér, který byl zároveň i scenáristou a dramaturgem v jedné osobě, vybral právě tyto dvě kultovní verneovky? Na to Jiří Horčička odpověděl sám v přiloženém textu, který se stal součástí zmíněného alba: „Sáhli jsme po takových dílech, v nichž každé reprezentuje jednu oblast Vernovy tvorby.

Patnáctiletý kapitán je realistický dobrodružný román. (…) Ocelové město patří do oblasti Vernových fantastických románů, které předbíhaly skutečnost. (…) Oba póly Vernovy tvorby jsou stálou inspirací i pro moderní vyjadřovací techniku, jakou představuje film, televize a rozhlas. Staly se inspirací i pro nás, kdož jsme dramatizovali, hráli mixovali, natáčeli a stříhali, dělali vlnobití, hromy a mořskou bouři, stříleli z obludného děla, putovali v otrokářských karavanách a pracovali do úpadku ve slévárnách Ocelového města – a tím vším naplnili tři kotouče gramofonových desek.“ Velice působivým dramatizačním pojetím spojujícím obě rozhlasová díla je použití dvou vypravěčů (Jaroslava Adamová a Jiří Šrámek), kteří vedou vzájemný dialog o ději, místech a postavách.

Díky této jejich jakési moderaci jednotlivé etapy příběhu na sebe velice plynule navazují.

Mistr také vysvětluje, proč si vybral pro každé z děl jiný přístup: „Když jsem se zamýšlel nad tím, jaký způsob zvolit pro dramatizaci Vernových příběhů, rozhodl jsem se, že každý z obou bude „tvarován“ jiným realizačním postupem: Patnáctiletý kapitán si má v mé představě zachovat tvář napínavého dramatického vyprávění, kde každá – i vedlejší – epizoda bude zachována. Proti předloze je vypuštěna pouze kapitola před závěrem, kdy Dick Sand se propadne se svou vratkou lodí do hlubiny vodopádu. To bylo nutné jen proto, aby se vyhovělo časovým limitům gramofonové desky. Celá zvuková a hudební oblast má za úkol věrně vypovídat o prostředí, pocitech a dějových zvratech. Pro slavnou kapitolu o Herkulově „kouzelnictví“ bylo nutno zvolit zvláštní způsob, který by zachoval v plné míře vlastnosti Vernova vyprávěcího slohu a zároveň rychle posouval děj kupředu.

Zcela odlišnými způsoby je modelováno Ocelové město. Zde má působit zkratka, která má schopnost zastoupit popis. Uplatní se uměle formovaný zvuk a takový zvukově-hudební výraz, který bude vyvolávat dojem současnosti. Bude sdělovat atmosféru, která není vzdálena skutečnosti a zároveň prostupuje do oblasti utopie, jež je půdorysem Vernova románu. Bylo nutno technickými postupy vytvořit pozadí, na němž pulzuje život obludného Ocelového města, vytvořit zvukový obraz Býčí věže, která skrývá své hrozné tajemství i za cenu jejího zničení.“

TANDEM MISTRŮ HORČIČKY A NEFFA
Než se Horčička s Neffem pustí do již zmíněné páně Foggovy odysey (anglickému cestovateli svůj hlas propůjčil Eduard Cupák), režisér ještě znovu natočí Ocelové město (1982). Tentokrát pro Československý rozhlas. Scénář je prakticky úplně stejný, podobné jsou i osoby a obsazení. Ale superzloducha Schultzeho si tentokrát zahraje Josef Somr. Obě tyto „alternace“ jsou pozoruhodně originální. Zatímco Somr je zapálený pro věc – dynamický a pragmatický dravec, svým způsobem přirozeně krutý; Hrušínský je chladný, tajemný až démonický, v projevu mnohem pomalejší, o to více ale nevypočitatelný… (Podařilo se mi také vypátrat, že Horčička se režijně, avšak anonymně podílel na adaptaci Ocelového města již z roku 1948. Záznam této hry pod oficiální taktovkou režiséra Bohumila Hradila se ale nezachoval.) „Prvního patrného vpádu do Vernova fabulačního království jsem se dopustil tím, že jsem si vymyslel, jak gentlemani, kteří se s Foggem vsadili, mu celou jeho cestu hážou klacky pod nohy,“ řekl Ondřej Neff v roce 2003 při příležitosti březnového setkaní Klubu Julese Verna, jež bylo zaměřeno jen a právě na rozhlasové verneovky. „Je to sice proti vernovskému duchu, ale myslím si, že dramaticky to bylo v pořádku.“ Spolupráce režiséra a spisovatele po první společné verneovce úspěšně pokračuje. Poté, kdy Ondřej Neff ještě s spolu s režisérem Ivanem Holečkem zrealizuje román Michal Strogov aneb Carův kurýr (1988), přichází v jeho vernovské scenáristice na řadu Honba za meteorem (1990), jíž opět režíruje Jiří Horčička.

O synovce bankéře Lecoeura se francouzská špionáž zajímala do té míry horlivě, že neváhala nasadit technický prostředek, který byl v té době novinkou. Fonograf. Nejstarší zařízení pro záznam zvuku. Poslechněte si Xirdalův hlas z válečku označeného číslem 1.

Jde zřejmě o nejstarší záznam, jejž agenti špionáže učinili.

(Nyní se ozývá prskání a zpomalený hlas, který rychle přejde do správné rychlosti.) „Vyzařování energie. V nezvažitelné částečce hmoty jsou skryta nezměrná kvanta energie, zvuk, teplo, elektřina, světlo jsou jejím pouhým projevem.

Energie čistá, takřka přepuzená nebo sublimovaná může existovat jen za mezemi hmotných světů. Obklopuje tyto světy dynamosférou… (Hlas v posledním slově se opět zpomaluje.) Tato přepsaná ukázka rozhlasového záznamu nám alespoň vzdáleně ukazuje hravost scenáristy i režiséra a brilantní využití média rozhlasu k jakési dokumentární až reportážní iluzi podporující věrohodnost sci-fi příběhu. Přesně v duchu Julese Verna, ale zároveň moderně díky využití a propojení tehdejších a dnešních komunikačních prostředků.

NEMOVSKÝ OPUS O ŠESTI HLASECH
Doposud největší a zároveň nejoriginálnější vernovskou rozhlasovou dramatizovanou ságou (nejde „jen“ o četbu na pokračování, ale o dramatizaci) je Dvacet tisíc mil pod mořem (1995).

Tento pětidílný seriál pojal Ondřej Neff tak, že do příběhu zakomponoval i hraběte d’Artigase alias piráta Kerr Karraje (Ilja Racek) a inženýra Serkö, tedy postavy z jiného Vernova románu, a to z Vynálezu zkázy. Neff tím vyřešil hlavní „problém“ této klasické verneovky, který je sice přijatelný pro čtenáře (o vernovském nadšenci ani nemluvě), ale je nepohodlný, ba přímo vražedný pro rozhlasovou nebo filmovou adaptaci – absence zápletky. Tím, že si scenárista vypůjčil záporného hrdinu z jiné verneovky, mohl tak jednoznačněji vyprofilovat kapitána Nema (Radoslav Brzobohatý). Tím sice Nemo hodně ztratil na své tajuplnosti, ale stal se tak jasným protihráčem pirátů. Byl to jistě nelehký úkol ozvučit se šesti herci, hudbou a zvukovými efekty snad nejvíce vizuálně zaměřený román Julese Verna.

„Všechno bylo postaveno na reálných zvucích. Bylo například potřeba odlišit zvukové prostředí křižníku a ponorky,“ uvedl Ondřej Neff a dodal: „Nesnáším umělé zvuky a Jiří Horčička moje pojetí absolutně akceptoval, a to nejen u verneovek. Dělali jsme spolu například i Wellsovu Válku světů.“ Spolupráci tandemu Horčička – Neff nakonec završuje dvoudílný Vynález zkázy (1996), kde se opět, ale tentokrát již „legitimně“, tedy podle původní předlohy objevují Kerr Karraj a Serkö.

REKORDMANEM JE FOGGOVA CESTA
Když jsem procházel různé zdroje informující o produkci rozhlasových her v českých zemích, došel jsem k tomu, že vernovských adaptací bylo zatím natočeno něco přes třicet (sci-fije asi polovina). Toto číslo však zároveň nepředstavuje třicet zdramatizovaných románů Julese Verna, tedy zhruba polovinu jeho díla. Některé příběhy byly totiž zpracovány hned několikrát.

Rekordmanem je Cesta kolem světa za 80 dní. Ta byla natočena nejméně čtyřikrát, z toho jednou v Supraphonu.

(Ocelové město také čtyřikrát, ale dvakrát – jak již víme – podle prakticky stejného scénáře.) Foggův příběh je pravděpodobně i držitelem druhého prvenství, a to v čase. Vypadá to, že je asi nejstarší rozhlasovou adaptací vůbec, a to někdy z třicátých let minulého století. Dále se mi o ní podařilo pouze zjistit, že jejím autorem a pravděpodobně také režisérem byl Miloš Kareš (1891 – 1944), novinář, dramatik, scénárista a jeden z prvních českých rozhlasových dramaturg?.

V roce 1937 byla pak natočena první adaptace románu Dva roky prázdnin, která byla převyprávěna ještě dvakrát, z toho jednou opět pro Supraphon.

Rozhlasová verze z roku 1983 patří tradičně k těm nejoblíbenějším, a tedy i nejčastěji reprizovaným rozhlasovým verneovkám. A stala se také vítězem již zmíněné prázdninové soutěže. Zvláště Marek Eben v roli chlapce Gordona je velice působivý.

Třikrát se také rozhlasoví tvůrci ponořili do hlubin světových oceánů. V supraphonové adaptaci z roku 1987 se potkáme s profesorem Aronnaxem (Luděk Munzar), který jako dědeček svému vnukovi vypráví o vlastní dobrodružné pouti s kapitánem Nemem (opět Radoslav Brzobohatý).

Proč je tak obtížné (a pravděpodobně nemožné) sestavit přesnou a vyčerpávající audiografii rozhlasových verneovek?

Především proto, že některé staré nahrávky se pravděpodobně již vůbec nikde nedochovaly. Největší záhadou jsou však pro mne dvě adaptace: Povídka Prorazili blokádu vydaná v češtině i pod názvem Nevěsta z moře. Tento málo známý Vernův příběh, odehrávající se během války Severu proti Jihu, byl roku 1957 natočen pod názvem Delfín. Naposledy ho rozhlas vysílal během oné letní přehlídky. Pak se již (téměř jistě) v éteru nikdy neobjevil.

Podobný osud stihl i dvoudílnou hru Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1957).

Z RÁDIA PROMLUVIL I SÁM VERNE
Nemáme bohužel již místo pro to dále podrobně pitvat český vernovský audioprostor, přesto bych chtěl ještě závěrem zmínit alespoň pár zajímavostí.

Díky autorské invenci Zdeňka Kováře promluvil v režii Ivana Holečka i sám Jules Verne, a to v Tajemném hradu v Karpatech (1986). Úlohy starého vypravěče z Amiens ze zhostil Vladimír Ráž.

Jak jsme se již přesvědčili, veřejnoprávní rozhlas nesahal jen po osvědčených vernovských trhácích, ale svým posluchačům přibližoval i některé méně známé verneovky. Plzeňské studio v roce 1984 v režii Jana Bergera nastudovalo Přízrak Dochartovy šachty, což je jiný a v češtině vhodnější název pro román Černé Indie, který se prakticky celý odehrává v jednom skotském uhelném dolu, tedy v podzemí.

Pod povrch zemský nás také samozřejmě zavedou hrdinové klasiky Cesta do středu Země. Tu Československý rozhlas zpracoval dvakrát. Slyšel jsem ale jen verzi novější z roku 1986, kde si zarputilého paleontologa profesora Liddenbrocka zahrál Radovan Lukavský.

Jde o jednu z nejkratších rozhlasových verneovek (46 minut), ale vše podstatné do ní scenárista Jiří Flutka a režisér Ladislav Rybišar zapracovali.

Zatím poslední rozhlasovou verneovkou je sci-fi Robur Dobyvatel (2005) v režii Dimitrije Dudíka. Bude časem následovat i volně navazující příběh Pán světa? Uvidíme, respektive uslyšíme. Už nyní se ale můžeme oprávněně domnívat, že jazyk, kterým vernovští hrdinové promlouvali z rádií na této planetě nejčastěji, byla čeština.

Historie rozhlasových her