Ach, ta léta padesátá
Martin Čípek
Když se před více než třemi lety objevil ve vysílání třetího programu Českého rozhlasu nový cyklus Hra pro pamětníky, zaměřený primárně na archivní dramatickou tvorbu, uvítali jej s neskrývaným potěšením jak laici, tak poučenější posluchači, kteří se historii rozhlasového vysílání věnují takřka na badatelské úrovni. V prvních letech bylo skutečně o co stát, objevily se tu hry dlouho či nikdy neslyšené a výběr zpravidla potvrzoval kvality jak literární, tak především umělecké. Jenže, jak se říká, nic netrvá věčně.
Nedělní programovou řadu si vzala pod patronát dramaturgyně Renata Venclová, která dbala o to, aby se do éteru vracely tituly neprávem pozapomenuté či dlouhá léta nedostupné z autorskoprávních důvodů. Tady se sluší připomenout alespoň dvě hry amerického dramatika Arthura Millera – Cenu (1969) a O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), jíž byl „pamětnický“ cyklus v dubnu 2020 vlastně zahájen. Ten si v relativně krátkém čase vydobyl mezi posluchači nemalou oblibu a zdálo se, že rozhlasový archiv je jakási kouzelná truhlice plná pokladů. Pak ale nastalo něco, s čím asi nikdo nepočítal – změna dramaturga. Na jaře letošního roku Renatu Venclovou vystřídal Martin Velíšek, někdejší dramaturg pražského Divadla pod Palmovkou a několika oblastních divadel. Od roku 2005 působí v Českém rozhlase, zdálo by se tedy, že volba to byla oprávněná a logická.
Záhy se ovšem ukázalo, že věci se mají trochu jinak. Velíšek navzdory obecným očekáváním rezignoval na jakoukoli ucelenou koncepci a oblíbenou programovou řadu, která patřila k posluchačsky nejsilnějším vltavským relacím vůbec, vzápětí degradoval na jakýsi levný výprodej již slyšeného. Není to jen případ ankety Neviditelný herec, v jejímž rámci např. znovu zazněla Aškenazyho (jakkoli vynikající) hra Bylo to na váš účet (1964), reprízovaná na můj vkus až příliš často, ale také právě skončeného tematického okruhu Léto na horách. Tady se dostávám k meritu věci: je pochopitelné a svým způsobem i zřejmé, že letní prázdniny se nesou především ve znamení archivních návratů. Bylo tomu tak vždycky a bylo tomu tak i letos. Nic zvláštního, řeklo by se. Potíž je v tom, že zdaleka ne všechno stojí za reprízu, zejména je-li záměrně saháno jen do určitého časového údobí, v tomto případě do padesátých let, tedy, ironicky nadneseno, do jakéhosi rozhlasového pravěku.
Jistě, leckdo by mohl namítnout, že i v této temné a neradostné epoše našich dějin vznikala díla zajímavá a vpravdě nadčasová (to se týká především loutkového filmu), v rozhlase oněch let ale vládl tvrdý schematismus inspirovaný sovětským vzorem, podle něhož byl také bezezbytku realizován: tedy žádné formalistní experimenty, ale doslovně polopatické adaptace vesměs klasických divadelních her, které jsou svým pojetím srozumitelné nejširším vrstvám posluchačů. Tento druh rozhlasových adaptací si pro svou inscenační strnulost brzy vysloužil posměšnou zkratku DUM (Divadlo u mikrofonu). Je tedy nanejvýš s podivem, že se tento neblahý přízrak minulosti opět oživuje, a to s bezpříkladnou důsledností. Jak jinak si lze vysvětlit, že se ve vysílání krátce po sobě objevily exemplární příklady tohoto rozhlasového schematismu – adaptace Raisovy obrozenecké kroniky Zapadlí vlastenci (1955), převzatá s doslovnou přesností z repertoáru někdejšího pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, v režii Jiřího Vasmuta a s kohortou (pod)průměrných herců, jimž vévodí Rudolf Křivánek v roli učitelského pomocníka Čermáka, Zeyerova a Sukova pohádková suita Radúz a Mahulena (1955), jejíž herecká a režijní přepjatost ostře kontrastuje s pozdějším vynikajícím filmovým ztvárněním Petra Weigla i komorně laděnou rozhlasovou verzí (1973) režiséra Jana Bergera s něžnou Slávkou Hozovou v roli Mahuleny, původní divadelní hra podkrkonošské patriotky Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe (1956), která dává alespoň v jemných náznacích tušit, že v Jiřím Horčičkovi vyrůstá silná a v každém ohledu nepřehlédnutelná osobnost s mnoha nápady a vizí, a Jiráskův Pan Johanes (1952), který snad nejpřiléhavěji odpovídá tomu, o čem jsem psal výše: mrtvolné strnulosti, v jejímž stínu tu živoří i herec formátu Václava Vosky, jehož poněkud deklamativní projev před rozhlasovým mikrofonem nekompromisně přeťal až režisér Josef Henke při inscenování hry Děti soudního dvora (1964).
Zdá se, že konec je v nedohlednu – pohled do aktuálního programového schématu nás v tom jen utvrzuje. Druhou zářijovou neděli má být uvedena Vrchlického Noc na Karlštejně (1956) v nebývale archaickém provedení, umocněném ještě obsazením stařičkého Rudolfa Deyla do role císaře Karla IV., v dalším plánu je pak adaptace jedné z povídek Edgara Allana Poea Zlatý chrobák (1958)… Vracet se zpět v čase jistě není na škodu, ale zastavit se tam, kde pro samou veteš není kam šlápnout, mi připadá jako pohrdání posluchači. Snad ne napořád. Doufejme. A přejme si to navzájem.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Domnívám se, že v tomto případě jde spíše o něco jiného – o přirozený poměr toho, co se vysílá. A vyplňovat daný cyklus jen archivními záznamy z padesátých let mi připadá nanejvýš diskutabilní. V rozhlasovém archivu je řada jiných, mnohem zajímavějších her, které by si zasloužily reprízu.
Ten rozdíl je zvláště markantní, když se podíváte, jaké hry do vysílání zařazovala Renata Venclová (viz. má poznámka týkající se např. Arthura Millera). V druhém plánu jde také o styl komunikace s veřejností (tedy posluchači) a úroveň doplňujících textů, které se objevují na webových stránkách ČRo 3 Vltava. To všechno hraje podstatnou roli ve vnímání významu profese dramaturga.
A kdy jindy má rozhlasový posluchač příležitost zakusit na vlastní uši kvalitu či nekvalitu děl 50. (i jiných) let? Kdy má příležitost zažít více než jen stokrát omílané fráze o „temných časech“, ale poslechnout si také celé záznamy z té doby? Kdy má příležitost se dozvědět, že vedle hvězd působili i jiní, méně známí či neznámí herci, o nichž už nikdo nic nenapíše, protože možná jediné záznamy jejich herectví by měly v rozhlasovém archivu dále ležet s hanlivou nálepkou „veteš“? Neposkytnout tuto příležitost – to zase jiným může připadat jako pohrdání posluchači.