Jiří Horčička – člověk profesionál

Přidal: beatman |

Květen 3, 2007

Přijďte k nám na dvojku. Ne, milý čtenáři, nejedná se o žádnou reklamní kampaň vinotéky, či vinného sklípku, ale o název setkání, kterého se účastní členové klubu stanice Vltava vždy jednou za měsíc, po boku rozhlasových pracovníků. Měl jsem to štěstí poprvé se zúčastnit. Termín štěstí jsem nepoužil jen tak náhodou. dnešní téma bylo vzpomínka na Jiřího Horčičku. Mága rozhlasové režie, který nás bohužel opustil v den svých 80. narozenin – 27. března.

Večerem provázela režisérka Hana Kofránková. Bylo přítomno mnoho hostů. Abych ocitoval z jedné infantilní, prvoplánové písničky Zdeňka Svěráka – tak kdo tam všechno byl. Nebudu jmenovat všechny, zmínil bych prozatím jen herce: Růžena Merunková, Taťána Medvecká, Vladimír Brabec, Miloš Hlavica, Luděk Munzar. O hudební produkci se postarali u piána Vladimír Truc, zpěvem doprovázel Rudolf Pellar. Vypíchnu podstatné momenty večera. Nejprve se vzpomínalo na Čapkovu Válku s mloky (1958). Je to – jak mnozí čtenáři určitě vědí – zlomová inscenace z hlediska práce se zvukem a vůbec přístupu k rozhlasové hře. Vzpomínky na konkrétní hry vždy doprovázely ukázky, tu a tam obohacené o hádanky pro publikum. Když jsem suverénně odpověděl na první z nich, kdo představuje mloka, byly mi další odpovědi nebo spíš už jen jedna odpověď raději zakázány. :-)

Druhá hádanka souvisela s hlasem tehdy mladičkého Miloše Hlavicy. V souvislosti s Válkou s mloky zavzpomínal tehdejší zvukař Zdeněk Škopán. Zmínil se o technické stránce věci a v jeho vzpomínání došlo i na obdobnou práci na Merleho Až delfín promluví.

Pak došlo na můj – řekněme – triumf. Hana Kofránková pozvala na pódiátko Růženu Merunkovou. Řeč byla o Aškenazyho hře Kůže, o které Hana Kofránková prohlásila – když se někdo ptal, že byla natočena roku 1963. Lehce deformován Panáčkem jsem oponoval, že hra vznikla až v roce 1967. Další z Horčičkových zvukařů či zvukařek – Jitka Borkovcová – mi dala zapravdu a byl jsem obdařen potleskem. Dále Jan Vedral byl vyzván, aby vysvětlil specifičnost Horčičkova umu, zkrátka shodnotil čím jsou jeho práce typické. Nebudu jeho odpověď citovat. Jednak si ji už přesně nepamatuji a druhak, tohle by bylo nad rámec reportáže.

Pak přišel na paškál Vladimír Brabec a hovořilo se na téma hry Bylo to na váš účet o tom, jak napodoboval (coby druhé já) Karla Högera. Další na řadě byla Taťjána Medvecká. vzpomněla na první práci s Horčičkou, což byla poezie a hlavně pak hru Číslo 37 11 Zdeňka Mahlera. Tu již zvučila Jitka Borkovcová, takže i ona dostala slovo. Promluvila o první své práci z oblasti stereofonie; byla to tuším poéma o Leninovi. Na té se s Horčičkou naučili pracovat ve stereu. Jitka Borkovcová zavzpomínala – ukázkou na oblíbenou Vojnu a mír.

Poslední z herců – Luděk Munzar – mluvil o Horčičkovi jakožto o profesionálovi. dodal, jak je právě rozčarován z toho, že mizí krása českého jazyka, profesionalita v herectví, která je nahrazována neumětelstvím. Otřel se i o televizní seriály, což jsme všichni kvitovali s povděkem. Nu a Luděk Munzar – rovná se ukázka z dramatického seriálu Let do nebezpečí.

A to byl vlastně skoro konec. Poslední, kdo přidal vzpomínky, byla paní Jarmila Horčičková. Pěkně povyprávěla o tom, jak se s Jiřím Horčičkou poznali a jak to přišlo, že se nakonec vzali. Většina vzpomínek měla jedno společné. Každý oceňoval Horčičkův um a skoro každý se také zmínil, že při režii vždy hovořil velmi nahlas.

A to je vlastně vše. Setkání to bylo laskavé, takže doufejme, že i ta další se ponesou v obdobném duchu.

Za panáčka
Beatman.

Názory a komentáře