Roky Charty 1/13 (2010)
Připravil a provází Ivan Štern (1-13). Technická spolupráce Markéta Bydžovská (1-3, 5, 13), Helena Málková (4, 8, 11), Ivana Braunerová (5), Zuzana Vlčková (7), Jitka Procházková (8), Valérie Racmanová (8-10, 12). Režie Irena Hýsková (1-13).
Úryvky z dokumentů čte Radim Vašinka (1-12), Lucie Vašinková (1-12), Irena Hýsková (1-6, 8-12), Jan Bednář (2), Zuzana Vlčková (2), Jakub Saic (3-6), David Schneider (5-7, 12), Jan Sedmidubský (6, 12), Ivan Vyskočil (7, 9, 10), Radvít Novák (6, 9), Oldřich Kaiser (11), Jiří Bábek (12) a Jan Vlasák (12).
Hovoří Petr Uhl (1, 4), Jiřina Šiklová (1), Alena Hromádková (1), Ivan Medek (1, 2), Václav Malý (3), Jarmila Bělíková (3), Petruška Šustrová (4), historik Václav Vašek (8), kněz Václav Dvořák (8), Otto Mádr (8), Kamila Bendová (8), Ivan Martin Jirous (11), Rudolf Kučera (12).
Natočeno 2010. Repríza 4. dílu 7. 5. 2023 (ČRo Plus, 16:07 h.) k úmrtí P. Šustrové; 8. dílu 5. 7. 2023 (ČRo Plus, 15:10 h.) v cyklu Dokument Plus.
Obsah: 1. Její smysl. Premiéra 13.12.2009 (ČRo 6, 20:10 h). K poslechu zde. – 2. Výbuch nenávisti. Premiéra 10.1.2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 29. 12. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 3. Stupňující se násilí. Premiéra 14. 2. 2010 (ČRo 6, 20:10 h.). Repríza 1. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 4. Proces s VONSem. Premiéra 14. 3. 2010 (ČRo 6, 20:10 h.). Repríza 4. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 5. Bytové divadlo a Rudolf Battěk. Premiéra 11. 4. 2010 (ČRo 6, 20:10 h.). Repríza 5. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 6. Nezdařený monstrproces v roce 1982. Premiéra 16. 5. 2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 6. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 7. Spor o Danubia. Premiéra 20. 6. 2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 7. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 8. Podzemní církev. Premiéra 11. 7. 2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 8. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. - 9. Domácí semináře a bytové přednášky. Premiéra 8. 8. 2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 12. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde. – 10. Fejeton byl jedním ze způsobů, jak se lidé pronásledovaní komunistickým režimem bránili možnému násilí a zvůli ze strany státní bezpečnosti. Premiéra 12. 9. 2010 (ČRo 6, 20:10 h.). K poslechu zde - 11. Zakazované písničky, které pro tehdejší režim představovaly mnohdy větší zločin než byla třeba i vražda. Premiéra 17. 10. 2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 18. 10. 2010 (ČRo 6, 9:30 h.). K poslechu zde. – 12. {Věnováno dokumentu Charty 77 „Právo na dějiny“}. Premiéra 21. 11. 2010 (ČRo 6, 20:10 h.). K poslechu zde. – 13. {Charta v umění}. Premiéra 19. 12. 2010 (ČRo 6, 20:10 h). Repríza 19. 1. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde.
Ukázky z her a četby: v první části Marast (Vlado Rusko, 2008), v páté části Dávno, dávno již tomu (r. Hana Kofránková, Luboš Pistorius, 1990), ve třinácté části Atest (r. Ivan Chrz, 2008), Protest (r. Luboš Pistorius, 1991), Arest (r. Ivan Chrz, 1993), Trip do Česka (r. Pavel Krejčí, 2009), Doktor Faust na Malé straně (r. Jana Bezdíčková, 1990), Objížďka (r. Ivan Chrz, 1994).
Lit.: Štern, Ivan: Roky Charty 77 – cyklus . In web ČRo 6, 12. 5. 2011 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Charta 77 trvala 13 let v nesvobodě. Její signatáři, mluvčí, stoupenci byli po celá ta léta pronásledováni, šikanováni, zavíráni do vězení. Navzdory tomu Charta 77 po sobě zanechala hlubokou a nesmazatelnou stopu nejen v dokumentech, které ta léta vydávala a které odrážely stav tehdejší společnosti, ale i v příbězích jednotlivých lidí, s nimiž byla spojena.
Rozhlasový cyklus Roky Charty 77 si dal za úkol postupně, rok za rokem, vylíčit klíčové příběhy vztažené nejen k Chartě, ale i k roku, ve kterém se odehrával.
Roky Charty 77 – 01 – Její smysl
Roky Charty 77 – 01 – Její smysl
Svědectví Ludvíka Vaculíka o reakci režimu na zveřejnění Charty 77
Dne 6. ledna tohoto roku jsme ohlásili Chartu 77 a téhož dne večer objevili se lupiči. Falešný šerif mě ex abrupto, bez papíru, prohlásil za zatčeného, odebral mi klíče od bytu, prohledal mi kapsy a do dveří postavil pistolníka s revolverovým pásem zapnutým přes svetr. Brali zase všechno, co chtěli: rukopisy, vkladní knížky a dokonce i Sbírku zákonů číslo 120, jíž se oznamuje, že u nás vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Následoval týden výslechů, kdy jsem nabyl naděje v platnost práva: skutečný vyšetřovatel Státní bezpečnosti netvrdil, že jsem podpisem Charty 77 spáchal trestný čin. Chtěl jen vědět, čí to byl nápad, kdo to napsal, kdo sbíral podpisy a podobně. V poledne jsem vždy dostal oběd, po něm kávu. „Jste hostem našeho úřadu“, pravil. Teprv když jsem přišel večer domů, dovídal jsem se, co se děje venku. Bandité zřejmě vnikli do televize a všech redakcí. Mluvili a psali o nás jenom hanlivě, vyháněli nás z domova, upírali nám národnosti i mozek v lebce, obviňovali nás ze zrady, posmívali se, že špatně píšeme, žádali pro nás tresty, dávali nás do souvislosti s britskými vyslanci špatné pověsti a – least but not last – oznámili nám, že v Makovicích na předměstí Prahy nedostaneme pivo. Od přátel jsme se dovídali, že někteří signatáři Charty 77 byli vyhozeni z práce, čtyři signatáři včetně Václava Havla upadli do zajetí a Pavla Kohouta chtěl jeden šílenec zastřelit na ulici. Po pravdě řečeno, bezpečně cítili se jen ti z nás, kteří seděli u výslechu v Ruzyni. Jednou, když nás odtamtud zas pouštěli do večerního šera, pravil sedmdesátiletý profesor Patočka s povzdechem: „A zas do té džungle!“ Míním podat žalobu na falešného šerifa pro řadu trestných činů. Dále podávám žalobu na časopis „Ahoj“ (uveřejnil fotografie ze soukromého Vaculíkova alba, kterými se snažil vyvolat dojem že Ludvík Vaculík žije zpustlým životem – poznámka editora). Jenže nevím, najdu-li advokáta, když krajem se řítí banda lupičů maskovaná zákonem. Kdo by se jedině mohl ujmout mé pře – nějaký právník, který nežije v dosahu bandy. Přičemž si přeju, aby to byl doktor československého práva, to je nutné! Znám pouze jednoho takového. Žádný lupič se na něj neodváží. On o mně také ví, protože jsem mu jednou už psal. Prosím vás, kdo jste oblečeni, zajděte k němu a řekněte mu všechno. Já jaksi nemůžu, v této chvíli…
Ludvík Vaculík (1977) – Svědectví 53 (1977)
1978
Roky Charty 77 – 02 – Výbuch nenávisti
Roky Charty 77 – 02 – Výbuch nenávisti
Solidarita polské opozice s Chartou 77
Drazí přátelé! Můžeme se upřímně takto oslovovat, neboť jsme si vědomi, že přátele z nás nedělají rituální vládní prohlášení, nýbrž společná věc, stejná snaha o nápravu veřejných věcí ve Vaší i v naší zemi, vytrvalá snaha o lidskou důstojnost života, o to, aby úřady opustily denní praxi, jež je v rozporu s právně zakotvenými zásadami lidských a občanských svobod. Od skončení války jsme často vzhlíželi k sobě a vzájemně sdíleli naděje i obavy. Dnes námi otřásly zprávy o soudních rozsudcích, které na Vás dopadly (míněn tu je proces, který se konal na podzim 1977 a ve kterém byli do odsouzeni k trestům vězení novinář Jiří Lederer, divadelní režisér Jiří Ornest a dramatici František Pavlíček a Václav Havel – poznámka editora). Křiklavě a vyzývavě znásilňují závazky převzaté v Helsinkách, a to právě ve chvíli, kdy o jejich dodržování jednají v Bělehradě zástupci vlád, které je převzaly – mezi nimi také zástupci Vaší vlády.
/…/
Přátelé! Obdivujeme se Vaší rozhodnosti, Vaší mužnosti, Vaší vytrvalosti v odpírání zlu. Víme, že právě Vy jste skutečnými představiteli vůle společnosti, zatímco její většina se musí podrobit neustávajícímu tlaku a zůstat nečinná do chvíle, kdy se bude moci vyslovit stejně jako v roce 1968.
V Chartě 77, která je historickým manifestem bojující demokracie, jste promluvili nejen svým, nýbrž i naším jménem. Ztotožňujeme se s Vašimi prohlášeními a navzdory umlčování a lžím tisku budeme pravdivě informovat naši veřejnost o Vaší činnosti, budeme se snažit posilovat upřímné přátelství mezi našimi národy a budeme působit proti zásadě „divide et impera“, která v minulosti napáchala velké škody.
Nevíme, jaká protivenství budeme musit v budoucnu snášet. Cesta, po níž jdeme, nebude snadná. Budeme-li však musit přinést oběti, nechť je Vám i nám posilou vědomí, že jsme spolu a že oběti nebudou marné. Výsledky naší společné činnosti jsou dnes patrné a naše úspěchy jsou nezničitelné. Budoucnost, o níž věříme, že není příliš vzdálená, musí patřit Vám i nám, všem lidem dobré vůle – to znamená vůle k pravdě, spravedlnosti a demokracii.
Výbor veřejné sebeobrany KOR (Varšava 1977) KOR viz také: Počátek konce komunismu v Polsku
Drazí přátelé,
Mimořádně nás povzbuzuje solidarita, kterou jste v tomto roce už několikrát projevili našemu úsilí o dodržování zákonů, mezi něž v československém právním řádu náleží i mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. Vaše vystoupení na obranu politických vězňů a proti politickým procesům v Československu měla nejen kladný ohlas v naší veřejnosti, ale jako významná součást mezinárodní solidarity přispěla ke zmírnění postihů a rozsudků. Vaše podpora je o to cennější, že nehovoříte z bezpečí.
/…/
Naše vzájemná podpora je samozřejmá a přirozená. Jakmile jsme dospěli k jistotě o pravdivosti a správnosti našeho úsilí, nemůžeme ani jinak než trvat na vytčené cestě. Dnes už po ní nejdeme každý sám, dnes už v rámci mezinárodního společenství podobných politických systémů ve východní Evropě nespolupracují jen vlády našich zemí, ale stále více také my jako občané. I v tom je naděje nejen nás jako jednotlivců, ale i jako národů našich zemí; uplatnění práva každého člověka na lidsky důstojný život je nezbytnou podmínkou k překonávání dlouhotrvající společenské krize a nutným předpokladem příštího smysluplného vývoje našich společností.
Vaši
Dr. Jiří Hájek, Marta Kubišová, Dr. Ladislav Hejdánek – mluvčí Charty 77
V Praze, dne 16. listopadu 1977
1979
Roky Charty 77 – 03 – Stupňující se násilí
Roky Charty 77 – 03 – Stupňující se násilí
Chartista Jiří Müller píše náčelníkovi policie
Náčelníku krajské správy SNB Brno
Po krátké době, kdy jsem se vrátil z vězení do Brna začaly problémy s mým zaměstnáním. Nemyslím ten druh potíží, kterými stát zamezuje, aby se lidé nevládního a neskrývaného přesvědčení mohli život dle svých schopností a kvalifikace. Taková regulace pracovních příležitostí trvá už třicet let, každý občan ví, že kvalifikované práce a svobodné přesvědčení se vylučují a je mu dovoleno si vybrat.
Absolvoval jsem průmyslovou školu slévárenskou a pět let studia na vysoké škole strojní. Ti, jimž jsem čistil okna, byli se mnou spokojeni a já s nimi. Váš úřad se však pravidelně zajímal o to, kde právě pracuji, od kdy do kdy, proč ještě nejsem v práci či proč už nejsem v práci, zda si budu brát volno a kam pojedu. Vaši zaměstnanci chodili do práce se mnou a postávali opodál na ulicích. Takový zájem vyvolá znepokojení zaměstnavatele, který se cítí ohrožen blízkostí Vašeho úřadu, snaží se vyhovět jeho požadavkům a postupně vytváří poznamenanému zaměstnanci pracovní podmínky diskriminační vůči podmínkám ostatních. Váš úřad se postaral, abych sám požádal o rozvázání pracovního poměru.
Na novém pracovišti trval klid jeden měsíc. Pak jsem dostal příkaz o převedení na jinou práci, než která byla sjednána. Měl jsem topit sedm dnů v týdnu v uhelné kotelně, denně v rozmezí od 8 ráno do 8 večer, tam odpracovat 8 a půl hodiny a průběžně kontrolovat provoz. Jinak řečeno, měl jsem trávit svůj čas připoután ke kotelně. Kdo to potřeboval? Odmítl jsem, zaměstnavatel trval na svém, nepřímo hrozil pokutami a soudy, ale zároveň mi nabídl odchod, bude-li formálně z mé iniciativy. Když jsem po jednání vyšel z budovy podniku, začali zpovzdálí provázet pracovníci Vašeho úřadu. O den později jsem kapituloval a zůstal bez práce.
/…/
Nevím, co přesně Váš úřad sleduje. Zda mne chce umístit do zaměstnání podle svých představ, či naopak chce mou nezaměstnanost a volnou ruku pro zadržování a šikanování, prohlídky a hrozby trestným činem příživnictví (tehdy byla pracovní povinnost a nemít pracovní smlouvu se kvalifikovalo jako trestný čin příživnictví – poznámka editora). Možná, že mi chce jen s úsměvem připomenout, že právo máte v rukou Vy.
Nevím, kde seženu nové zaměstnání. Člověk na to musí vynaložit mnoho úsilí i při nedostatku pracovních sil v této zemi. A musí se při tom pečlivě vyhýbat Vašemu úřadu. Jenže to se daří jen dočasu. Pak se koloběh opakuje. Ale to vše, Vy, pane náčelníku, víte. A jistě právě v tom vidíte záruku bezpečnosti a státu a ovšem socialismu.
Jiří Müller
Brno, 19. ledna 1979
1980
Roky Charty 77 – 04 – Proces s VONSem
Vazebně stíhaní členové VONS v roce 1979Foto: Ivan Kyncl
Roky Charty 77 – 04 – Proces s VONSem
Jarmila Bělíková – dopisy z vězení výňatky
Jarmila Bělíková patřila mezi oněch 10 členů VONSu, kteří byli vazebně stíháni. Nedostalo se jí oné pochybné cti a nebyla zařazena mezi šest nakonec odsouzených. Podobně Ladislav Lis, Václav Malý a Jiří Němec. Měsíc po vynesení rozsudku byla z vazby propuštěna a dál stíhána na svobodě. Až do roku 1990. Úřady jí tehdy nabídly řešení situace cestou milosti. To odmítla a trvala na řádném soudním líčení. Rehabilitační soud se jí nakonec omluvil za předchozí nespravedlnosti a pronásledování.
Její vyšetřovací protokoly z vazby jsou zcela nezáživným čtením. U každé jí položené otázky je uvedeno pouze: „Odmítá vypovídat.“
Dopisy Jarmily Bělíkové z vězení (výňatky):
Dopis č. 2.
Ahoj doma!
Dobrá nálada mě pořád neopouští a jsem moc ráda, že jste to z posledního dopisu poznali. A byla by ta nálada ještě lepší a všechno ještě snažší, kdyby tu dobrou náladu bylo cítit i z Vašich dopisů. Chápu, že ten první dojem byl pro Vás opravdu šok a dala bych nevím co za to, abyste ho nemuseli zažít. A musím říct, že mi spadl hodně velký kámen ze srdce, když jsem z těch dopisů pochopila, že na mne ani nezlobíte, ani nic nevyčítáte a naopak mi věříte, že jsem neudělala nic špatného…
Dopis č. 6
Moji milí!
Moc a moc pozdravů a díky za dopis. Když jsem si v něm ale přečetla, jak to dopadlo s mými dopisy, tak jsem měla zase jednou chuť se rozčílit. Ale to jsem si odvykla. Protože, jak říká maminka, to škodí kráse. Tak mi nezbývá než opět s úsměvem konstatovat, že se jeden dopis (z 16.7.) ztratil úplně a další byl celý proškrtaný. Snad jste dostali alespoň ten poslední z 13.8. s balíčenkou. Ten už byl opravdu až moc stručný a jestli i ten je závadný, tak mi asi nezbude než Vám posílat rovnou jen pohlednice s textem: „Mám se moc dobře, počasí přeje, moře je nádherné, ještě jsem se neutopila.“
/…/
Nějak nemůžu přijít na to, co se vlastně smí. Když jsem totiž vzpomínala, co bylo v tom dopise, co jste nedostali, tak jsem přišla na to, že jsem vlastně jako vždy psala jen o Barborce, o básničkách Francois Villona, o vlaštovkách, kterým závidím, jak si volně poletují a posílám je k Vám, aby Vás pozdravovaly, o slunečnicích, které jsem přes Barborčiny protesty zasadila a které teď už jistě krásně kvetou, o tom, že se mi tu osm hodin denně zdají docela svobodně krásné barevné sny, takže to vyváží ten šedivý beton, a celé to myslím bylo takové usměvavé. A nedošlo to. Tak nevím. Ale jestli jsou zakázáni básníci, králíci, vlaštovky, úsměvy a sny, tak už aspoň chápu, proč sedím v kriminále…
Dopis č. 10
Moji milí!
Ani mě moc nerozházely ty ošklivé tresty, které dostali mí kamarádi… S námi čtyřmi zbylými je to pořád stejné. Teď už jsem zase dostala další rozhodnutí o prodloužení vazby na listopad….
Počítala jsem… s tím, že se uvidíme u soudu, v přece jen lepším prostředí, ale to bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat. A když tedy sami chcete sem za mnou, tak se začnu opatrně těšit… Ale mám jednu podmínku. Nesmíte se tu pak vzájemně rozplakat, že „nevesely truchlivy“ jsou ty kraje a že „v poloutmě a polousvětle mine tu den po dni“, jak praví klasik. Slzičky tu u mne nikdo neviděl a neuvidí…
Ale tak docela soukromě Vám pošeptám do ouška, že se mi moc stýská. Po Vás, po svobodě, po Barborce, po kamarádech a vůbec po normálním a důstojném lidském životě, který si pomalu ani nepamatuju, tak je to daleko a dlouho. Po vlašťovičkách Vám ale pozdravy nemůžu poslat, ty už odletěly do lepších krajin. Teď tu lítají jen černé vrány a tváří se zlověstně. Ale na to jim neskočím.
1981
Roky Charty 77 – 05 – Bytové divadlo a Rudolf Battěk
Prohlášení Charty 77 k případu ing. Rudolfa Battěka
Brzy tomu bude osm měsíců ode dne, kdy by na základě absurdního obvinění uvězněn ing. Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77, člen VONSu a představitel československých nezávislých demokratických socialistů.
Od počátku bylo zřejmé, že původní obvinění Rudolfa Battěka za napadení veřejného činitele a výtržnictví bylo jen chatrnou záminkou, aby mohl být protiprávně vzat do vazby a vyřazen z veřejného života.
Svůj záměr doznaly československé policejní a justiční orgány nepřímo tím, že obvinění Rudolfa Battěka… poté, co byl již pátý měsíc ve vazbě, překvalifikovali na obvinění ublížení na zdraví… s nejvyšší možnou trestní sankcí jednoho roku vězení… Ovšem ani nové obvinění nebylo možno Rudolfu Battěkovi hodnověrně dokázat.
V době, kdy byl údajný trestný čin překvalifikován, věděla již zainteresovaná československá i světová veřejnost, jak krutým způsobem se s ním ve vězení zachází. Je mu současně znemožňován písemný styk i osobní styk s rodinou, právním zástupcem, nebyl uvolněn z vězení ani na pohřeb svého otce. Podmínky jeho vězení jsou od počátku takové, že vedou ke stálému zhoršování zdravotního stavu. Trpí vysilujícími astmatickými záchvaty, a přesto je léčen zcela nedostatečně…
Československá justice se ocitla koncem roku 1980 v nezáviděníhodné situaci. Okolnost, že Rudolf Battěk byl držen přes půl roku bez soudu ve vězení, ostře kontrastovala s jeho obviněním z banálního trestného činu, pro nějž by neměl být ani ve vyšetřovací vazbě.
12. ledna 1981 zdůvodnila prokuratura prodloužení vazby tím, že je současně třeba řešit trestný čin rozvracení republiky…, z něhož byl Rudolf Battěk obviněn už 3. října 1979… Postup proti němu je výsměchem odpovědných míst jakýmkoli zákonům, které by hájili elementární práva občanů proti svévoli nekontrolovatelné moci. Československá státní bezpečnost a justice si pravděpodobně ani neuvědomují, že tak zpochybňují přímo základy řádu, který mají hájit a jakou škodu tím společnosti působí. Toto nezákonné počínání odpovědných československých ústavních míst v nás vzbuzuje obavu o našeho přítele Rudolfa Battěka…
Žádáme proto nejvyšší ústavní činitele…, aby využili své pravomoci k nápravě bezpráví, které je na Rudolfu Battěkovi pácháno…
Václav Malý, mluvčí Charty 77, PhDr. Vendelín Komeda, mluvčí Charty 77, MUDr. Bedřich Placák, mluvčí Charty 77.
5. února 1981
1982
Roky Charty 77 – 06 – Nezdařený monstrproces v roce 1982
Závěrečná zpráva generálního prokurátora
V Praze, dne 20. července 1981
Podle §166 odst. 7 trestního řádu předkládám závěrečnou zprávu s návrhem na podání obžaloby v trestní věci proti obviněným:
PhDr. Jiřina Šiklová, CSc.,… t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
PdDr. Jaromír Hořec, … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
Doc.PhDr. Ján Mlynárik, CSc., … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
Jiří Ruml, … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
Jan Ruml, … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
Eva Kantůrková, … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
Karel Kyncl, … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
PhDr. Milan Šimečka, … t.č. ve vazbě v Praze Ruzyni
Ing. Ivan Havel, … vyšetřování vedeno na svobodě
Olga Havlová, … vyšetřování vedeno na svobodě
Prof. JUDr. Jiří Hájek, DrSc., … vyšetřování vedeno na svobodě
Prof. PhDr. Miroslav Kusý, CSc., … vyšetřování vedeno na svobodě
JUDr. Zdeněk Jičínský, DrSc., … vyšetřování vedeno na svobodě
Mojmír Klánský, … vyšetřování vedeno na svobodě
Všichni jmenovaní jsou stíháni pro trestný čin podvracení republiky…
Na území států západní Evropy, … působí nepřátelská ideodiverzní centra čs. reakční politické emigrace a jednotlivci, jejichž náplní činnosti je plánovat, řídit, všestranně podporovat a aktivně podněcovat k podvracení státního a společenského zřízení Československé socialistické republiky a dalších socialistických zemí.
Konkrétním základem podvratné činnosti uvedených kategorií nepřátelských center, skupin a jednotlivců je ideologická diverze…
Proti ČSSR… je namířen především štvavý vysílač „Radio Svobodná Evropa“, který je orgánem antikomunistické propagandy… Emigrantské seskupení „Svědectví“ působí z území Francie. Je řízeno emigrantem Pavlem TIGRIDEM… Dalším reakčním emigrantským seskupením je skupina „Listy“… Vedoucím představitelem této skupiny je Jiří PELIKÁN.
Jiří PELIKÁN a Pavel TIGRID se po záštitou americké rozvědky sjednotili v lednu 1970 a dohodli se, že podvratnou činnost proti ČSSR budou koordinovat.
Součástí skupiny „Listy“ je její informační, zpravodajská a distribuční agentura, působící pod názvem „PALACH PRESS“ ve Velké Británii. Jejím vedoucím je Jan KAVAN…
/…/
…trestná činnost byla páchána obviněnými nejpozději od počátku roku 1979 následovně:
Dne 27. dubna 1981… byli na OPK Dolní Dvořiště zadrženi dva francouzští státní příslušníci, Deric Gilles THONON… a Francoise ANIS… Jmenovaní přijeli z Rakouska mikrobusem tovární značky PEUGEOT… Při celním a pasovém odbavení bylo zjištěno, že ve stropním prostoru automobilu se nachází úkryt, který obsahuje velké množství závadových písemností…
V noci ze dne 5.5. na 6.5. 1981, po předchozím anonymním telefonátu… bylo zajištěno orgány OS SNB Praha – východ ve Staré Boleslavi… v garáži rodinného domku po emigrantovi… 9 papírových, igelitových a jutových pytlů, které obsahovaly balíkové zásilky… Jednalo se především o různé samizdatové tiskoviny, knihy, krabice s fotografiemi, archiv obviněného MLYNÁRIKA a obviněného KYNCLA…Rozšifrováním… zkratek, které na balíky napsaly obviněná ŠIKLOVÁ, bylo zjištěno, že tyto nepřátelské materiály byly převážně zasílány pro Jana KAVANA do Londýna, Františka JANOUCHA do Švédska, Viléma PREČANA a Jiřího LEDERERA do NSR, Josefa Škvoreckého do Toronta, Jiřího PELIKÁNA do Bruselu a pro další osoby…
/…/
Starší vyšetřovatel SV STB:
Kpt. JUDr. Miroslav Dostál.
V Praze, dne 21. července 1981
(čerpáno z knihy Ján Mlynárik, AKCE DELTA, Danubius Praha 2009, ISBN 978-901768-8-1)
1983
Roky Charty 77 – 07 – Spor o Danubia
Spor o Danubia
Život demokratické opozice se v sedmdesátých a osmdesátých letech neodehrával jen tak, že jednotliví její členové čelili ústrkům, šikaně a pronásledování politické policie, že opakovaně hledali zaměstnání, protože je z toho předchozího z malicherných, politicky a škodolibě motivovaných pohnutek vyhnali, ale odehrával se také tak, ač jim byl v drtivé většině zakázán výkon jejich původních povolání, že se právě v nich na vlastní pěst pokoušeli něco pro toto své povolání učinit.
Spisovatelé dál psali své romány, novely povídky, i když hotová díla buď ukládali do šuplíků, kde měla počkat na lepší časy, anebo je vydávali svépomocí, v podobě strojopisných kopií, případně se jich ujala zahraniční nakladatelství, z nichž nejznámější a nejpilnější bylo nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých.
Novináři svými úvahami, komentáři, fejetony, reportážemi a analýzami přispívali do časopisů vycházejících buď doma svépomocí, zpravidla v podobě strojopisných kopií, anebo v zahraničních revue, z nichž nejznámější byly Listy, vydávané Jiřím Pelikánem v Římě, Svědectví, vydávané v Paříži Pavlem Tigridem a Studie, kterou redigoval Karlem Skalickým ve Vatikánu.
Historikové, sice za ztížených podmínek, s omezenou možností navštěvovat archivy dál bádali a výsledky svých bádání zveřejňovali opět svépomocí podobně jako spisovatelé a novináři.
V roce 1978 ve Svědectví uveřejnil Pavel Tigrid text jistého Danubia pod názvem Tézy o vysidlení československých Nemcov. Nebylo to poprvé, kdy tento text spatřil světlo světa. Už předtím koloval po českých a slovenských domácnostech ve strojopisných opisech. Text, jehož autorem, jak se později ukázalo, byl historik Ján Mlynárik, se zaměřil na dosud tabuizované téma, které se vztahovalo k odsunu či, chcete-li, k vyhnání československých Němců po roce 1945. Teze vyvolaly uvnitř československé demokratické opozice velké pozdvižení. Poprvé se na otázku odsunu našich Němců někdo podíval netradičním způsobem a pokusil se odpovědností za tuto etnickou čistku rovnoměrně zatížit nejen německou, ale i československou politiku. Ján Mlynárik tak vyvolal diskusi uvnitř demokratické opozice, zejména mezi zakázanými historiky. Diskuse probíhala, jak jinak, tak, že jednotliví diskutéři své příspěvky šířili v podobě strojopisných kopií. V příspěvcích reagovali nejen na text Danubiův, ale i na některé z předchozích diskusních příspěvků. Přestože diskutující spolu často velmi ostře nesouhlasili, debata probíhala v nevídaně poučeném a věcném duchu.
V roce 1980 kdosi jednotlivé strojopisné kopie soustředil do sborníku, který dal svázat a opět nechal kolovat pod názvem K dějinám česko – německých vztahů. Ve sborníku najdete příspěvky historiků a publicistů Václava Kurala, Jana Křena, Václava Vrabce, Jaroslava Opata, Miloše Hájka, Luboše Kohouta, Milana Hübla a autora, který se podepsal pseudonymem Bohemus.
Pro účely našeho dílu cyklu Roky Charty 77, ve kterém bychom rádi zdůraznili, že československá demokratická opozice se nesoustřeďovala jen na stýkání a potýkání se s tajnou politickou policií, ale věnovala se i řadě tvůrčích činností, mezi jiným i odborným diskusím. Tu, o níž je řeč, se vám nyní pokusíme přiblížit. Vybrali jsme z důvodů časových jen některé ze zmíněných autorů a z jejich text pouze některé nosné myšlenky. Zmíníme se o Danubiovi, tedy Jánu Mlynárikovi, pak uvedeme Bohema, Václava Kurala a Jana Křena. Těžko v délce, která je určena tomuto pořadu, bychom mohli prostředkovat jejich příspěvky v celém rozsahu. Necháme zaznít, jak jsem se zmínil, jen klíčové myšlenky všech, a učiníme ale tak, jakoby se sešli na jednom místě, třebas v jednom rozhlasovém studiu. Samozřejmě fiktivním. Už proto, že to tehdy bylo naprosto vyloučené. Jejich diskusi vám tak představíme jako divadelní inscenaci.
1984
Roky Charty 77 – 08 – Podzemní církev
Výňatky s úvahy o podzemní církvi – STUDIE z roku 1983, str. 62 a dále
Církev má právo existovat. Je to základní právo platné pro ni stejně jako pro jiné společenské útvary v civilizovaném světě 20. století.
Církev má povinnost existovat. Do konce času musí sloužit Božímu království. Lidstvo potřebuje hodnoty, které mu ona prostředkuje.
Odsoudit církev k smrti je zločin. Je to duchovní genocida proti slavnostním dohodám, zejména o náboženské svobodě nedávno uzavřené v OSN.
Proti útlaku a ohrožení se církev smí a musí bránit. V zájmu své přítomnosti a budoucnosti. Nestačí živoření, jde o plný, normální život.
Normální život církve je veřejný. K lidskému životu patří společenství a sdílení hodnot. Církev nesmí dobrovolně odejít do podzemí.
V situaci útlaku a ohrožení má církev právo na neveřejný život. Je to hlavní forma její ochrany.
…
Neveřejný život církve ve stavu tísně je odpovědí na dvě situace:
1. Útlak bere věřícím možnost pokojné účasti na některých úkonech náboženského života…; řeholníci jako takoví se nesmí shromažďovat, žít ve svých klášteřích svým způsobem, přijímat dorost. Církev pochopitelně nahrazuje neveřejně, oč je násilně připravována veřejně.
2. Ohrožení se týká budoucnosti; útlak, který s větší nebe menší pravděpodobností hrozí přijít. Církev se připravuje na nejhorší situace, i na život v celém rozsahu neveřejný. K podobným situacím došlo například v Anglii v 16. století, ve Francii v 18. století, v Mexiku a v Sovětském Rusku dvacátých let, v Číně a v Albánii od padesátých let.
Neveřejný život církve může probíhat n úrovni hierarchické, kněžské a laické současně nebo jen na druhé a třetí, v krajním případě jen na laické. Uvažme, co to prakticky znamená:
1. Biskupové jsou nenahraditelní pro svěcení kněží. Kromě toho může být i tajným biskupům dáno zmocnění, aby nouzově nahradili nejnutnější řízení kléru nebo ochromenou správu diecézí (u nás v 50. letech).
2. Kněží jsou nutní pro slavení eucharistické oběti, svátost pokání a pomazání nemocných; biskupa mohou nahradit při biřmování. Pro rozkotaný život mohou být vybaveni rozsáhlými pravomocemi (praktikováno v našich vězeních).
3. Laici zbaveni biskupů a kněží nepřestávají být církví, pokud jsou s jejím celkem a hlavou vnitřně spojeni. Mohou apoštolovat, katechizovat, udržovat společenství modlitby, duchovního povzbuzení, bratrské lásky a charity, udělovat křest, slavit liturgii slova a pokání, připravovat nemocné na křesťanskou smrt, snoubenci si udělit svátost manželství (před dvěma svědky). Členové řeholí mají možnost pokračovat v životě podle slibů v přizpůsobené podobě. V krajním případě může taková církev žijící jen na laické úrovni pokračovat v životě s Kristem po celé generace, aniž se stane sektou…
1985
Roky Charty 77 – 09 – Bytové semináře
Bytové semináře
Každá tyranie, komunistická v to nevyjímaje, používá celou řadu nástrojů k ovládání společnosti. Některé jsou méně, některé pro změnu více účinné. Jedním z nejúčinnějších nástrojů je sklon diktatury děti chápat jako rukojmí. Tím, že se zmocňuje jejich duše a rozhoduje o jejich budoucnosti, drží jejich rodiče držet nejlépe v poslušnosti. To je jeden z důvodů, proč každá tyranie velmi žárlí na svůj vzdělávací systém a proč v jeho rámci dovolí jako učitel působit jen těm nejpřizpůsobivějším a nejposlušnějším. Má tak zaručeno, že její školství spolehlivě slouží k formování dětských duší k jejímu obrazu a vychovává je tak v samostatně nepřemýšlející a v sebe nevědomé poddané, tedy poddané, kterým lze bez velikého úsilí spolehlivě vládnout.
Obrana proti tomu je velmi obtížná. Vzdělávací systém se nachází zcela pod kontrolou vrchnosti. Rozhoduje nejen, kdo se stane učitelem, a kdo naopak nebude mít nikdy nárok (základní rozhodovací kriterium není odbornost, ale míra projevované poddajnosti), ale i o tom, co, v jakých dávkách a v jaké posloupnosti bude vzdělávání dětí obsahovat. Jedinou cestou, jak se tomuto zničujícímu působení na děti (a mladé lidi samozřejmě) čelit, je organizovat souběžné (paralelní) vzdělávání, které je závislé na soukromé iniciativě a a které je odkázáno výlučně na soukromé prostředí. Současně je ale spojeno se značným existenčním rizikem. Vzdělávání, které nemá diktatura pod kontrolou, automaticky považuje za nepřátelské a za útok na samu její podstatu. Ať si je obsah vzdělávání, pořádaného v soukromí, v soukromých bytech, na základě soukromé iniciativy sebenevinnější, je tyranií pronásledováno s obdobnou zarputilostí a nesmiřitelností jako kterákoli jiná opoziční činnost.
Přednášky a semináře, které u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století probíhaly v soukromých bytech a které byly především určeny mladým lidem (v době husákovské normalizace jim byla odepřena možnost domoci se vzdělání běžnou cestou, buď proto, že pocházeli z rodin, režimem pronásledovaných, anebo byli pro opoziční činnost sami režimem pronásledováni), nebyly prvním takovým případem.
Vůbec poprvé v historii střední Evropy soukromé, podzemní vzdělávání organizovali polští vzdělanci v době ruské nadvlády nad částí Polska, v té době rozděleného mezi evropské mocnosti, Prusko, Rusko a Rakousko. Útlak Poláků carským Ruskem se také projevoval systematickou rusifikací polského národa. Carský režimu usiloval zejména postupně zlikvidovat polskou inteligenci. Zrušil veškerá polská vyšší učiliště (lycea, univerzity) a Polákům vyšší vzdělání nabízel pouze na školách ruských. To byl důvod, proč v roce 1882 vznikla podzemní univerzita, vyučující samozřejmě v polštině Do hledáčku carské politické policie Ochranky se dostala do hledáčku okamžitě a stala předmětem jejího usilovného pronásledování. Univerzita, kterou představovala skupina polských vzdělanců, zpravidla univerzitních profesorů, se proto musela neustále přemisťovat, aby unikla ze zorného pole policie. Dostala proto název „Létající univerzita“.
Tradici „létající univerzity“ obnovili Poláci v sedmdesátých letech minulého století. Nezávislé vzdělávání na univerzitní úrovni bylo jedním projevů odporu proti komunistické vládě. Univerzita, která nyní nesla název „Sdružení pro vědecké vzdělávání“ (Towarzystwo Kursów Naukowych), byla rovněž „létající“ a „létající“ proto, že i ona byla soustavně a brutálně pronásledována politickou policií. Samotný tým vzdělavatelů tvořilo 58 pedagogů, z nichž jich 17 bylo univerzitními profesory, 9 docenty a 11 doktory věd. V oblasti humanitních věd „létající univerzita“ mohla podle tehdejších, ale i dnešních západoevropských standardů organizovat, nejen bakalářská a magisterská, ale i doktorandská studia.
U nás obdobnou univerzitu založil filosof Julius Tomin. Nesla jméno, STB umučeného, filosofa a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky.
Cyklus Roky Charty 77 vyrábí a vysílá Český rozhlas 6.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
KOMPLET
Připravil a provází Ivan Štern (1-13).
Technická spolupráce Markéta Bydžovská (1-3, 5, 13), Helena Málková (4, 8, 11), Ivana Braunerová (5), Zuzana Vlčková (7), Jitka Procházková (8), Valérie Racmanová (8-10, 12).
Režie Irena Hýsková (1-13).
Úryvky z dokumentů čte Radim Vašinka (1-12), Lucie Vašinková (1-12), Irena Hýsková (1-6, 8-12), Jan Bednář (2), Zuzana Vlčková (2), Jakub Saic (3-6), David Schneider (5-7, 12), Jan Sedmidubský (6, 12), Ivan Vyskočil (7, 9, 10), Radvít Novák (6, 9), Oldřich Kaiser (11), Jiří Bábek (12) a Jan Vlasák (12).