Plachý chlapec, co mohl hrát Hamleta

Přidal: Premek |

Duben 25, 2019

Odešel Jaroslav Kepka

Přemysl Hnilička

/napsáno pro Týdeník Rozhlas/

Když ve druhé polovině měsíce dubna opustil náš svět herec Jaroslav Kepka, mnoho novinářů celostátních deníků se řádně zapotilo. Dá se předpokládat, že nedokázali se jménem spojit tvář a později si jen těžko vzpomínali na výraznou postavu, s níž by si jej každý čtenář spojil (pomineme-li ovšem titulní roli v adaptaci Werichova RumplCimprCampra). Televize a film mu skutečně nenabídly než výrazné, ale plochou malé figurky; výjimkou byl vášnivý sběratel kaktusů v Čapkově povídce Kaktus nebo korepetitor Trojan v adaptaci Života a díla skladatele Foltýna. Pamětníci Kepkových divadelních výkonů na vinohradské scéně také ubývají.

Rozhlasoví posluchači však “svého” Kepku dobře znají. V rámci žánrů rozhlasové hry a četby lze bez přehánění konstatovat, že patřil mezi nejvýraznější herecké osobnosti. Když dramatik Miroslav Krleža slyšel českou adaptaci své hry V táboře (1965), řekl o Kepkovi, že by mu přál roli Hamleta. Tento “velekněz jugoslávské literatury” tak okamžitě rozpoznal obrovský herecký talent, který před ním – arci zvukově – stál. Hru režíroval Josef Henke, který Kepku začal obsazovat pravidelně. Nejvýraznější postavu mu přidělil v adaptaci Dostojevského Bílých nocí (1966); předvádí ve svém Nikolajevovi jeden ze svých vrcholných rozhlasových výkonů; je až k uzoufání jemný, taktní, nesmělý i křečovitě veselý – a ovšemže beznadějně zamilovaný. Svůj křehký, vždy nalomený hlas využil i v Karvašových Sedmi svědcích (1967, režie Jiří Horčička), jeho svědek – Arnold Fabry dává tónem hlasu najevo od počátku, že máme co dělat se slabochem, který se proti násilí na rušné ulici neozval ze zbabělosti.

Dětští posluchači znali Kepku coby Patnáctiletého kapitána (1977, opět v režii Horčičkově). Bez jeho herecké účasti se neobešli ani další inscenátoři téhož Verneova textu: Ladislav Rybišar mu v roce 1991 svěřil roli Benedikta a Dimitrij Dudík v roce 2011 postavu divošského krále.

Výtečné role získával i po Listopadu: již v roce 1990 exceloval v Dürrenmattově Dvojníkovi, kterým se do éteru vrátil odstavený Josef Henke. V roce 1993 účinkoval ve hře profesora Vladimíra Mikeše Černá vdova. Tvárný text zpodobňuje Pavouka – Černou vdovu jako podivnou rusko-německo-českou hatmatilkou hovořícího vetřelce, posedlého požíráním, smrtí a koncem vůbec. Kepka pracuje s tímto textem půvabně destruktivním způsobem: „špatně“ dělí věty, nelogicky klesá hlasem v půli souvislého textu, žongluje s tónem i výškou hlasu, ve vteřině dokáže změnit emoci v její pravý opak (sugestivní vábení Mouchy, výhrůžky Kočce). Jeho projev, to není plynulý tok slov, to je drkotavý, polorozpadlý kočár, držící pohromadě snad silou vůle či – v nepřeneseném významu – smyslem vět.

Jaroslav Kepka nezahálel ani v posledních letech. Těžko zapomenout na rozsahem malou sice, ale projevem sugestivní postavu starého dědy v dramatizaci románu Toma Roba Smithe Dítě č. 44 (2011). Jednu z nejpozoruhodnějších postav odehrál ovšem v nenápadné miniatuře Stanleyho Ellina Specialita šéfkuchaře (2012) v režii Hany Kofránkové. Jaroslav Kepka staví svého tajemného majitele restaurace Sbirra na kombinaci cizokrajně znějící stavby vět a důrazů a na zneklidňujícím střídání tempa řeči. Je to zároveň šaramantní i zlověstný muž, kterému není cizí ani jakási zvířeckost a hypnotičnost. Když se Alexovi na začátku vemlouvá i nenápadně varuje, ukrajuje slova jako měkké máslo; když v závěru křikne na svého sluhu, štěkne to jako z džungle. Tohle všechno vyčaruje Kepka na velice malém prostoru jako důkaz hereckého mistrovství.

Jistě jsme mnoho jeho rolí zapomněli, leč prostor k článku není neomezený – a my bychom rádi připomněli ještě jednu nezastupitelnou úlohu Jaroslava Kepky ve vztahu k rozhlasu; jen díky němu máme v archívu k dispozici některé hry, které rozhlas v dobách normalizace nemilosrdně nechal smazat. Své výkony si totiž svědomitě nahrával, a tak se do zlatého fondu Českého rozhlasu mohla vrátit například inscenace hry Harolda Pintera Celou noc venku (1968, režie Josef Henke), která zachycuje vedle Kepkova Alberta Stokese i vynikající výkon Ludmily Roubíkové v roli jeho matky.

Jaroslav Kepka byl nezastupitelnou osobností našeho rozhlasového herectví. Budiž to řečeno nahlas i s úctou.