Melechov, d´Artagnan i Raskolnikov (Za Václavem Postráneckým)

Přidal: Premek |

Květen 24, 2019

Přemysl Hnilička

(napsáno pro Týdeník Rozhlas)

Počátkem května zemřel po těžké nemoci herec Václav Postránecký. Svou uměleckou kariéru spojil s rozhlasem hned na začátku; byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Přes tuto průpravu se nedostal na JAMU, a tak se vyučil zámečníkem a později nastoupil do libereckého divadla jako technik. Na začátku šedesátých let působil v Uherském Hradišti, později se přesunul do brněnského Státního divadla. Tam přišly první rozhlasové role: letec v inscenaci hry Ilse Aichingerové Návštěva na faře (1965), Varos, mladý Armen ve hře Mkrtice Armena Čas na zázrak (1966), ale také titulní role Hippolyta v režii Petra Adlera a rozhlasové úpravě Karla Tachovského.

Sedmdesátá léta mu přinesla roli Chlestakova v Horčičkově nastudování Gogolova Revizora (1972). Zatímco Chlestakov Kodetův z inscenace Činoherního klubu je typický městský hejsek, který nastalou situaci využívá čistě intelektuálně a jeho reakce na ni je promyšlená a cynická, Postránecký (a také Horčička) jej pojímá spíše pudově; vše, co se mu nabízí, přijímá jako primitiv, který je na několik hodin postaven nad ostatní primitivy. Chvástá se, opájí se neobyčejnou mocí, jeho žádost, kterou směřuje k hejtmanově dceři a ženě, je chlípná, nikoli vypočítavá. Postráneckého Chlestakov je chudák, posazený pro jednou k velkému stolu plnému laskomin, a tím připomíná Holbergova Jeppeho, ovšem s tím rozdílem, že napáleným se nestane on, ale jeho nevědomí, zbabělí a zkorumpovaní hostitelé.

Ani na další role si nemohl stěžovat. Hrál d´Artagnana ve Třech mušketýrech (1971), Anatola Kuragina ve čtyřdílné dramatizaci Tolstého románu Vojna a mír (1978), vypravěče v seriálovém zpracování Chevallierových Zvonokosů (1978).

V éteru však Postránecký odevzdal také úlitbu komunistickým “bohům”: účinkoval v poémě Václava Honse Lenin, v Siréně Marie Majerové i v obrazu moravské vesničky roku 1948 Polomy, který napsal Jiří Křenek (všechny 1977); ve hře Ivana Bednáře Dlouhá cesta (1978) o Germanu Stěpaniči Titovovi, hrdinovi SSSR, druhém kosmonautovi světa. S Vladimírem Remkem načetl v roce 1979 jeho vzpomínky pod názvem Pod námi planeta Země.

Skvělou příležitost dostal – opět od Jiřího Horčičky – v rozsáhlém seriálu podle Bassova románu Cirkus Humberto (1980). Díky nápaditému scénáři měl možnost vytvářet postupně několik postav a zcizovaně přecházet rychle z charakteru do charakteru. Tentýž režisér mu nabídl také titulní postavu ve hře Nikola Šuhaj, loupežník (1980). Mezi nejzávažnější role ovšem patří Raskolnikov ve Zločinu a trestu (1981) a Grigorij Melechov v rozsáhlé rozhlasové Horčičkově kompozici Šolochovova Tichého Donu (1982). Postava, která, jak píše publicista Martin Čípek, “prochází složitým vývojem na pozadí velkých společenských i politických proměn za první světové války, za bolševické revoluce i krátce po ní. Právě tady Postránecký dokázal, že je výsostným rozhlasovým hercem, který mistrovsky ovládá nejen svůj hlas, ale i smysl pro dramatickou stavbu a gradaci”.

Kabaretního herce Přemysla Horáčka hrál Postránecký v zakázané hře Jiřího Justa Klauni a vlastenci (1982). Hra byla jakýmsi “kabaretním seminářem o podstatě humoru v Čechách”. Přímo odkazovala na Voskovce a Wericha a navíc jasně ukazovala na paralelu mezi nacistickým a komunistickým nazíráním na hranice humoru, a tak neměla šanci dostat se ve své době do vysílání. Jejího dramaturga Ivana Škapu stála dokonce místo.

Také po Listopadu 1989 dostával Václav Postránecký množství hereckých úkolů. Ať už jde o výkon v monodramatu Aleny Vostré S ženami je kříž (1991), ztvárnění císaře Rudolfa II. v seriálu Leo Perutze Noc pod kamenným mostem nebo obchodníka v Aškenazyho Návodech v prodeji (obojí 1997).

Skvělou hereckou studii zahrál Postránecký v dramatizaci románu Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat (1994), v níž hrál vedle již velmi těžce nemocného Rudolfa Hrušínského. Vystavěl svého asistenta Tschanze od bohorovně spokojeného policisty, přesvědčeného o neschopnosti svého nadřízeného až k roztřesené trosce vědomé si svého konce.

Ve hře Jiřího Kratochvila Babička slaví devětadevadesáté narozeniny (1997) ztělesnil Martina, který se na oslavě babiččiných narozenin nechává pro zaneprázdněnost zastoupit talentovaným hercem. Postránecký tu dokázal vytvořit mnohostrunnou postavu zdánlivě zábavně pyknického, ale v podstatě velmi nebezpečného společenského parazita.

Poslední herecké příležitosti našel Václav Postránecký v rozhlasové hře Jana Míky Vesnice roku a v nové nahrávce dávno smazané hry Karola Sidona Paní Svět (obě 2015). Jeho hlas a herecký talent budou v rozhlasovém éteru rozhodně chybět.