Vibrace emocí – za rozhlasovým herectvím Hany Maciuchové

Přidal: Marthos |

Leden 27, 2021

Martin Čípek

Zemřela herečka Hana Maciuchová. Ta zpráva se zarývá do srdce jako ostrý šíp a silně zarmucuje všechny, kteří se s jejím hereckým uměním rádi setkávali na jevišti, před kamerou i za rozhlasovým mikrofonem. Přestože rozhlas obvykle stojí stranou mediálního zájmu, u Hany Maciuchové jej nelze přehlížet ani v nejmenším – už proto, že se několikrát stala vítězkou prestižní ankety Neviditelný herec.

První rozhlasové zkušenosti sbírala pod přísným režijním vedením Jana Bergera, který ji často obsazoval do pořadů pro nejmenší posluchače. Účinkovala v bezpočtu rozhlasových pohádek, ať už v režii již zmiňovaného Jana Bergera (Janíček s voničkou, Jak vykvetla vodní růže, Růžička a duhový princ, Větrnička, Anulka a pan Pětiočko, Čertovský brnkání), který jí mimochodem nabídl i dvě nejslavnější pohádkové postavy, Sněhurku (1973) a Popelku (1978), nebo Karla Weinlicha (Nejkrásnější nevěsta, My se vlka nebojíme, Moudrý zlatník, Mluvící balík, Elixír a Halíbela). Pokud lze někoho doslova ztotožnit s rozhlasovou pohádkou, pak je to právě Hana Maciuchová, která spoluvytvářela její charakteristické kouzlo plná tři desetiletí.

K velkým dramatickým rolím se před rozhlasovým mikrofonem dostávala teprve postupně, vlastně až během osmdesátých let, kdy ji režiséři začali respektovat jako herečku s nezanedbatelným emočním přínosem. Velmi často se objevovala v adaptacích klasických her (Tyl – Strakonický dudák, 1980; Ibsen – Paní z moře, 1989; Goethe – Hra pro milující, 1996; Turgeněv – Venkovanka, 1996), ale také v soudobých příbězích, v nichž naplno uplatnila svůj temperament (Knitl – Historik a černé kuře a Život na ostro, obě 1981; Knitlová – Tah dnes večer, 1981). Účinkovala ve Vedralově autorské dramatizaci Mannova Urmefista (1987), v titulní roli Nerudovy tragédie Francesca di Rimini (1987) a v povídce amerického autora Johna Cheevera Zabiju tě v Shady Hillu (1990), a to vedle Luďka Munzara a Jany Hlaváčové.

V devadesátých letech dostala několik zajímavých příležitostí, které ji svým způsobem vymanily z jistého stereotypu – ať už je to vynikající Přidalova hra Pěnkava s Loutnou (1990), odehrávající se v dávném středověku, jakýsi dialog tří žen rozdílného věku i povah, téma, které Maciuchová společně s Danielou Kolářovou a Valerií Kaplanovou uchopily v celé jeho baladické, poetické náladě, Magorie (1991) podle Alexandry Berkové v režii Josefa Henkeho, Ionescova Improvizace Almy nebo Pastýřův chameleon (1993), či znamenitý rozhlasový dialog dvou herců, prchajících z nacistického Německa, po boku Borise Rösnera, v rozhlasové úpravě původní divadelní hry Jany Knitlové Soukromá derniéra (1992). Se svým mužem Jiřím Adamírou se setkala při natáčení osmidílné dramatizace špionážního románu Grahama Greena Lidský faktor (1993) a při četbě populární novely Trumana Capoteho Snídaně u Tiffanyho (1991), která vznikla pro vydavatelství Audiostory.

Tím, jak se Hana Maciuchová s přibývajícím věkem zvolna přehrávala do rolí starších žen, otevřel se jí nový obzor také v rozhlase. Dá se říct, že teprve v posledních dvaceti letech dokázal rozhlas využít zralého herectví Hany Maciuchové v plném rozsahu, v rolích, které dokazují, jak vskutku výjimečnou interpretkou byla. Oblíbili si ji mladší režiséři, jejichž práce ji obohacovala i generačně – většina textů z tohoto období je ryze soudobých, moderních, dotýkajících se problémů současné civilizace. Hned zkraje na sebe upozornila postavou Mileny v komediálně laděné hře Romana Císaře Voda dní (2000), v příběhu o (ne)obyčejných věcech jedné obyčejné rodiny, následovala matka v rozhlasové roadstory Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Léto v Laponsku (2006), Drábkovy Vykřičené domy (2007), Sára ve hře Sergi Belbela Mobil (2008), která silně rezonovala s probíhajícími teroristickými útoky na letištích, madam Pommeray v moderním zpracování francouzské komedie o mravech, lidských citech a lásce Tektonika citů (2009) Erica-Emmanuela Schmitta, za niž byla nominována na cenu Neviditelný herec.

Nominaci v této anketě proměnila ve vítězství celkem třikrát, naposledy za roli Emmy Göringové v monodramatu Wernera Fritsche Enigma Emmy Göring (2010). Enigma mi vyrazila dech už při prvním přečtení. Je to hra tak chytře napsaná, emočně silná. Využívá s vtipem životní situace manželky nacistického pohlavára. Jde o ženu, která až za hrob miluje svého muže, svou dceru, své přátele, mezi nimi i Hitlera, zároveň svého roztomilého kolegu z divadla, neboť je sama herečkou. Miluje ve své banalitě celé své okolí, ale jaksi si přitom nestačí povšimnout, že kolem zuří válka, kterou eskalovali její milovaní, a která decimuje Evropu i celý svět. Postihnout tu hrůzu a zároveň banalitu, byl veliký úkol, svěřila se tehdy na stránkách Týdeníku Rozhlas. Velkou hereckou příležitostí byla i postava matky ve hře Harolda Pintera Rodinné hlasy (2011), už proto, že nejde o klasickou rozhlasovou hru, ale o jakési zastavené monology matky a syna, jejichž světy jsou plné vzájemného míjení. Mezi vůbec poslední rozhlasová zastavení patří dvě ženy z nedávné historie – divadelní a filmová herečka Hana Pravdová ze hry Šoa (2011) Lucie Kolouchové a Tomáše Hrbka, dramatické koláže o dvou lidských osudech, do nichž zasáhla válka a nedobrovolná internace v Terezíně, a Simone de Beauvoir v Kurasových Sebeklamech (2013).

Značný úspěch zaznamenaly také její četby na pokračování – asi nejvýraznější jsou Divoké labutě (2009) čínské spisovatelky Jung Chang, Dopisy vnučce (2015) Jiřiny Šiklové a především pětidílný Dopis zmizelému (2005), ohlédnutí za životem literární historičky, filmové scénáristky a dlouholeté dramaturgyně Laterny magiky Mileny Honzíkové, za kterou získala ocenění Neviditelný herec.

Už dávno vím, že pro herce je dominantní dostat úkol. Pokud ho nemá, může si tisíckrát myslet, že je dobře profesionálně vybaven, že může využít svých životních zkušeností, ale dokud nedostane materiál, na němž to může zdokumentovat, je to k ničemu. Měla jsem to štěstí, že jsem takové úkoly dostala, prohlásila v jednom z rozhovorů. Hlas Hany Maciuchové včera navždy utichl. Díky rozhlasovému archivu ale bude znít v éteru ještě dlouho, ne-li věčně.

Autoři, režiséři, interpreti