Postavy spíše nesympatické. Rozhlasové herectví Martina Růžka

Martin Čípek

Martin Růžek, od jehož narození loni v září uplynulo rovných sto let, bezesporu náležel k nejoblíbenějším divadelním, filmovým i televizním hercům, ale je tu ještě jedna disciplína, která by neměla zůstávat v pozadí. Rozhlas a rozhlasové herectví.

První rozhlasové role čekaly na Martina Růžka již krátce po skončení války, v Českých Budějovicích, kde tehdy působil v tamějším Jihočeském divadle. Setkal se zde mmj. s Jaroslavem Hurtem, jedním ze zakladatelů Československého rozhlasu. O něco později, v padesátých letech, se stal nejen hercem brněnského Národního divadla, ale také čilým protagonistou rozhlasových her. Jednou z vůbec prvních brněnských rolí byl písničkář Pohořalský v Klicperově Divotvorném klobouku (1950), vzápětí následovaly další – monacký kníže Grégory ve hře Alphonse Daudeta Tartarin z Tarasconu (1953), sluha Bozděch v Tylově Rozině Ruthardově (1956), vévoda Alba v Goetheho Egmontovi (1957), Šandor v Mahenově Jánošíkovi (1958). V rozhlasové inscenaci hry Voskovce a Wericha Rub a líc (1954) v režii Vladimíra Vozáka hrál Krev. Bylo to období sbírání cenných zkušeností; Růžek byl tehdy spíše oblastním hercem, třebaže se mezitím objevil již v několika celovečerních filmech. Na sklonku padesátých let jej poprvé ke spolupráci přizvalo také pražské rozhlasové studio. V lyrické komedii španělského dramatika Alejandra Casony Stromy umírají vstoje (1958) ztvárnil postavu Cizince.

V následujícím období se Růžek před rozhlasovým mikrofonem překvapivě neobjevoval příliš často. Vzácnou výjimkou je ovšem Alexej Alexandrovič Karenin v Pleskotově dramatizaci Tolstého románu Anna Karenina (1967). Růžek tu ztělesňuje chladného úředníka žijícího podle svých právních a mravních zásad, člověka, který bezmezně lpí na své práci a na svých konzervativních představách. Dobrá pověst je pro něj vším. Karenin v podání Martina Růžka je postava plná výrazných vnitřních proměn; herec tu s obdivuhodnou přesností střídá pocity od zoufalství k nenávisti, je lhostejný, zlý, ale i nešťastný a politováníhodný. Růžek tu nabízí neobyčejně plastický portrét muže, kterému se vinou nevěrné ženy zhroutil svět. Z rolí, které vytvořil v šedesátých letech, stojí za zmínku ještě alespoň starý profesor matematiky, jeden z protagonistů úspěšné Stehlíkovy hry Linka důvěry (1966), starosta Bartoloměj Pěšinka v Horčičkově režii Chevallierových Zvonokosů (1967), vězeň v Ptáčkově hře Můj bratr Job (1969) a Porthos ve čtyřdílné dramatizaci Dumasových Tří mušketýrů (1969).

Jistým dozvukem minulé dekády byla bezpochyby i vynikající rozhlasová hra Karola Sidona Paní Svět (1970), v níž Růžek ztvárnil Hippokrata, lékaře, který přichází rozmlouvat se slavným a před světem uzavřeným filozofem Démokritem (Jiří Adamíra). Hra byla ovšem během normalizace smazána. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Martin Růžek jedním z nejvyhledávanějších rozhlasových herců, ale stejně jako ve filmu a na televizní obrazovce, i tady se často jednalo o texty, které za to nestály. Účinkoval v několika sovětských hrách (Kouř v očích, 1971; Sedmdesát dva stupně pod nulou, 1976; Zykovovi, 1976; Třetí, patetická, 1977), hlavní roli, zámeckého správce Kaláta, sehrál v tendenční Hanušově hře Smetanův klavír (1980). Objevoval se také často v rozhlasových pohádkách a pořadech pro mládež v režiích Jana Bergera, Karla Weinlicha a Miroslava Švába.

Ale abychom byli spravedliví, i v úhoru tehdejších let se našly role, kterými Růžek znovu potvrdil svou hereckou virtuozitu. Na prvním místě stojí otec Goriot v Horčičkově dvoudílné dramatizaci (1974) stejnojmenné novely Honoré de Balzaca. Goriot, člověk, který prožil velký společenský pád, okolím a lidmi považovaný za hlupáka, jehož jedinou radostí jsou rozmařilé dcery, je opět postavou nešťastnou, smutnou, politováníhodnou. Růžek vložil do Goriota silný emocionální záběr; v jeho podání se před posluchačem rozprostírá dojímavý portrét ubožáka, stiženého slepou lásku k jeho dvěma nehodným dcerám, chudáka, který umírá v naprosté bídě a osamění v zatuchlé podkrovní světničce v penzionátu paní Vauqurové. Přehlédnout nelze ani některé další postavy – Grünsteina, konzervativního polského Žida, internovaného v roce 1939 ve francouzském vězení, v šachové hře Wolfganga Kohlhaaseho Grünsteinova varianta (1977), Abrama Beera v Horčičkově adaptaci Olbrachtova Nikola Šuhaje loupežníka (1980), profesora Sigelia v Čapkově Bílé nemoci (1980), generála Jepančina z Dostojevského Idiota (1982) nebo učitele Landu v Pavlíčkově komorní hře o vztahu dvou stárnoucích lidí Babí léto na Modré vodě (1979).

Z této galerie vystupují do popředí ještě tři postavy z her režírované Jiřím Horčičkou. Tou první je lehce potrhlý solicitátor Vítek v Čapkově Věci Makropulos (1975), následovaný přihlouplým hejtmanem z Gogolova Revizora (1972) a především titulním králem Learem ze Shakespearovy tragédie (1989). Zatímco Gogolův hejtman je typický ustrašený osel, který sedne na lep prvnímu chytrákovi, který jde kolem, Lear je nešťastníkem, chyceným ve své vlastní pasti, totiž v uražené ješitnosti. V hejtmanovi Růžek používá klasickou patolízalskou polohu; je podlézavý, vtíravý, pokouší se zavděčit, netušíc, že ten, koho považuje za obávaného petrohradského úředníka, je obyčejný podvodník. O to zajímavější je potom proměna, která následuje po prozrazení situace – z ustrašeného patolízala se stává přeplněný vařící kotel, který vztekle prská a syčí na všechny kolem a nejvíc sám na sebe. Lear proti tomu není prvoplánovou komickou figurkou, ale velkou tragickou postavou, jejíž osud vzbuzuje spíš soucit. Růžek v něm mohl naplno uplatnit své bohaté divadelní zkušenosti; také proto je Lear v jeho podání naprosto přesvědčivý a uhrančivý, a to jak v okamžicích, kdy je ještě mocným králem, tak ve chvílích, kdy společně se svým šaškem a Kentem bloudí zemí, která bývala kdysi jeho panstvím. Leara lze považovat za jednu z vrcholných kreací Martina Růžka, za důstojný epitaf jeho působení před rozhlasovým mikrofonem.

V devadesátých letech vytvořil ještě několik menších postav, z těch významnějších stačí připomenout alespoň Quijota v osmidílné dramatizaci románu Grahama Greena Monsignore Quijote (1992), hosta ve Steigerwaldově Hospodě všedního dne (1993), obhájce v Dürrenmattově a Henkeho Poruše (1994). “Kolika z nás jsi pomáhal nacházet sebe sama, vlastní herecký výraz v roli, kterou nám právě divadelní prkna nemohla poskytnout, kolik z nás jsi vyváděl, díky své celistvosti, z nebezpečné herecké rutiny, z ploché neumětelské řemeslnosti. Formoval jsi naši hereckou osobnost pomocí citové bezprostřednosti, s jakou musíme přistupovat ve svém hlase před tvůj mikrofon”, vyznal se kdysi Martin Růžek ze své lásky k rozhlasu. Nezbývá, než s ním souhlasit a občas se potěšit některou z jeho postav, snad nesympatických, ale pokaždé věrohodných a skvěle interpretovaných.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)