Rozhlasové hry v šedesátých letech

Přidal: beatman |

Srpen 15, 2005

Režisérské oddělení HRLD (vedoucí režisér Oldřich Hoblík) mohlo úspěšně navázat na tradiční režisérskou školu osobností, které dokázaly vymanit rozhlasový režijní a herecký interpretační výraz ze strnulého divadelního sevření. Šedesátá léta přinesla mnoho nového v hledání režijních přístupů a prostředků nejen při realizaci literárních a dramatických pořadů, ale i v programech publicistických.

V té době působili v profesi režiséra slovesných pořadů vedle sebe představitelé několika generací. Ze slavného trojlístku odešel sice do důchodu na konci předchozího období (v roce 1959) Josef Bezdíček, ale zbývající dva režiséři zakladatelské generace, jakkoli měli vrchol svého působení za sebou, přinesli počátkem šedesátých let ještě několik podnětných prací. Přemysl Pražský (zemřel v roce 1964) natočil ve vlastní rozhlasové úpravě Mussetova Lorenzaccia (1960) a dramatizaci románu Turbína od K. M. Čapka-Choda (1963).

Miloslav Jareš, který byl ve svazku s rozhlasem do roku 1967 (externě však působil ještě v průběhu sedmdesátých let), se soustředil na realizace rozhlasových adaptací velkých děl světové dramatické literatury (Hugo: Ruy Blas, 1961, Racine: Berenika, 1962). Ve stejném roce využil atmosféry a zvukového ozvláštnění prostoru historických chrámů
v Kutné Hoře při realizaci Racinovy Faidry a Theerova Faethóna. V dalších letech realizoval mimo jiné Shakespearova Macbetha, Kvapilovu Princeznu Pampelišku a Fischerovu historickou hru Karlštejn.

Od počátku šedesátých let se však stále výrazněji prosazovali režiséři mladší generace. Z nich zejména Jiří Horčička, jehož objevitelství ve vztahu k výrazovým možnostem rozhlasových inscenací se projevilo už v průběhu padesátých let, dosáhl významných úspěchů (Karel Cop: Hodiny, Miloslav Stehlík: Intonace aneb Ptačí zob, Ilja Hurník: Moli, Peter Karvaš: Sedm svědků, Arnošt Lustig: Člověk velikosti poštovní známky, Milan Uhde: Výběrčí, Ivan Vyskočil: Cesta do Úbic, Karol Sidon: Dvojí zákon, Oldřich Daněk: Přepadení Národní banky, Ivan Klíma: Ženich pro Marcelu).

Jiří Horčička (1927)

Režisér a šéfrežisér Čs. rozhlasu. Začínal v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, v roce 1948 byl přijat do Čs. rozhlasu. Jedna z nejvýznamnějších uměleckých osobností rozhlasu. Představuje rozhodující obrat k novému autentickému výrazu moderní rozhlasové tvorby. Jeho režie získaly řadu ocenění (mj. Prix Italia – Aškenazy: Bylo
to na vás účet, 1964, Stehlík: Linka důvěry, 1966 ad.). Řada jeho režií rozhlasových her, dramatizací a četeb byla oceněna v domácích i zahraničních soutěžích, takřka všechny nahrávky jsou zachovány v tzv. rozhlasovém zlatém fondu.Pohostinsky režíroval ve všech německých rozhlasech, v Lublani, Záhřebu, Budapešti, Moskvě a Helsinkách, získal cenu Akademie umění ve Franfurktu nad Mohanem (1968). Neúnavně prosazoval nový styl ve vývoji moderní rozhlasové inscenace a ve využití stereofonie. Neméně výraznou režisérskou osobností se v průběhu šedesátých let stal Josef Henke (po externím působení v padesátých letech od roku 1964 do roku 1971, kdy byl z politických důvodů z rozhlasu propuštěn). Ve srovnání s Horčičkovým expresivním režijním pojetím, založeným na dynamice střihů a zvukové pestrosti, dominuje v Henkeho režijních pracích hluboký smysl pro odhalování významových podtextů, detailní a jemné rozkrývání skrytých vrstev postav a příběhů, jemně cizelovaná práce s hereckým výrazem. Z Henkeho režií, jež vznikly v průběhu šedesátých let, jmenujme alespoň několik her a kompozic: M. Krleža: V táboře, K. Čapek-F. Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna, K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat, W. Borchert: Venku přede dveřmi, V. Dyk-E. F. Burian: Krysař, hra na motivy lidových loutkářů Johan doktor Faust, I. Bergman: Malba na dřevě, A. Přidal: Sudičky, F. Kafka – J. Henke: Proměna, F X. Šalda: Zástupové, S. Beckett: Krappova poslední nahrávka.

Od roku 1962 se datuje začátek působení další mimořádné režisérské osobnosti – Josefa Melče. Brzy se zařadil mezi špičkové režiséry dramatických a literárních pořadů. Z jeho režijních prací, jež natočil v průběhu šedesátých let, uveďme Vančurovo Rozmarné léto, Grochowiakovu Partitu pro dřevěný nástroj, Madáchovu Tragédii člověka, Havlova Anděla strážného, Anouilhovu Antigonu, Rejnušova Urhamleta.

Pestrost a mnohotvárnost režijních stylů, které v průběhu šedesátých let přinesly žeň inscenací, jež se staly (pokud nebyly v následujícím období normalizace smazány) trvalou součástí rozhlasového archivu, dotvářely další osobnosti: Alena Adamcová (z jejích realizací z šedesátých let uveďme například Plautova Lišáka Pseudola, Jarišovu Malou zajížďku, Uhdeho Partu, Blokovu hru Růže a kříž), Petr Adler (Přidal: Všechny moje hlasy, Čapek-Tachovský: Země mnoha jmen), Jana Bezdíčková (Aškenazy: Servítek, Benešová: Šerloček), Josef Červinka, vl. jménem Schwarz (mj. Aškenazy: Piškot, Shakespeare: Richard III. , Vilímek: Nic lidského mi není cizí, Uhde: Ten, který přichází, Saroyan: Trochu poezie, trochu hudby), Jan Fuchs (režisér prvního českého a patrně i středoevropského slovesného stereofonního díla ve spolupráci s autorem Zdeňkem Svěrákem Krápník a Františka z roku 1965, dále například Svěrák:
To jeli dva ve vlaku, řada pohádek), Viktor Dusil, Jiří Hesoun, Oldřich Hoblík, Ludvík Pompe, Jiří Roll, Olga Valentová.

V krajských studiích působili například Olga Zezulová, Jan Tůma, Vladimír Vozák (Brno), Otakar Bílek, Miroslav Mráz, Ludvík Muhlstein (České Budějovice), František Juřička, Vladimír Semrád a Vladimír Tomeš (Plzeň), Věra Pražáková-Drozdová, Alois Kachel, Libor Kondělka, Drahomíra Šípová (Ostrava).

Převzato z publikace Od mikrofonu k posluchačům

Rozhlasové hry