Autor divadelních her pro děti i dospělé, rozhlasový, televizní a filmový scenárista a dramaturg
Otec byl zedníkem, matka v domácnosti. Dětství a dospívání Pavlíček prožil v rodišti. Po maturitě na reálném gymnáziu v Holešově (1943) pracoval až do konce války jako lesní dělník a praktikant v lukovském polesí. Od 1945 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanské literatury a estetiku; PhDr. 1952 prací Život a dílo Simeona Karla Macháčka. Již během studia pracoval jako dramaturg Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích (1947–52), po jeho ukončení působil jako vedoucí vysílání pro děti a mládež Čs. rozhlasu v Praze a na přelomu 1955–56 krátce jako dramaturg v Čs. televizi. Od 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg a scenárista. Od 1965 do dubna 1970, kdy byl z politických důvodů odvolán, zastával funkci uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech. 1959–61 byl tajemníkem Svazu československých dramatických umělců, 1968–69 členem ÚV KSČ. V 70. letech pracoval v různých dělnických profesích (skladník, pomocný dělník, domovník apod.), později odešel do důchodu. V lednu 1977, několik dní po podpisu Charty 77, byl spolu s Otou Ornestem, Jiřím Ledererem a Václavem Havlem zatčen, dva měsíce vězněn a v roce 1978 odsouzen na sedmnáct měsíců s podmínečným odkladem na tři roky. 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Čs. rozhlasu, od 1992 byl opět v důchodu.
Přispíval do Čs. rozhlasu, Divadla, Divadelních novin, Zlatého máje, Čs. loutkáře, Literárních novin, Časopisu Moravského muzea aj., v 80. letech se podílel na redakci samizdatového sborníku O divadle a kulturní rubriky Lidových novin, publikoval také v měsíčníku Obsah a v ročenkách Z Obsahu (1985–89). Některé Pavlíčkovy práce vyšly v samizdatových edicích, především v Petlici, odkud je později přebírala i Krameriova expedice: Dávno, dávno již tomu (drama, 1979), Chvála prostopášnosti (drama, 1980) a Konec patriarchátu (vzpomínky, 1987). Přispěl i do samizdatových sborníků Československý fejeton/fejtón 1975–76 a 1977–78 (Petlice 1976 a 1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981), Danny je náš (Petlice 1984) a Nezabiješ! Neublížíš! Porozumíš…! (Mírový klub Johna Lennona 1989). Je autorem několika desítek rozhlasových her, dramatizací, úprav a pásem: Trosečník (1944), Muži v offsidu (1946, podle Karla Poláčka), Nepřítel lidu (1946, podle Henrika Ibsena), Dar sv. Floriana (1947, podle Karla Matěje Čapka Choda), Ahasver (1947), Aristofanes píše tragédii (1947), Ve znamení ticha (1947), Skaláci (1947, podle Aloise Jiráska), Podivné přátelství herce Jesenia (1948, podle Ivana Olbrachta), Píseň o traktoru (1949, podle Julia Fučíka), Mistr Kampanus (1950, podle Zikmunda Wintra), Zpěvy domova (1950), Tři volavčí pera (pro děti, 1952), Čapajev (1953, podle Dmitrije Andrejeviče Furmanova), Leonidas žije (1953), Divá Bára (1955, podle Boženy Němcové), Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech (1955, podle Alexandra Sergejeviče Puškina), Slavík (1957, podle Hanse Christiana Andersena), Hadí kůže (pro děti, 1957), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1958, podle Karla Jaromíra Erbena), Černá vlajka (1958), Zapomenutý čert (1959, podle Jana Drdy), Jak princezna hádala, až prohádala (1959, podle Jana Drdy), Šťastný princ (1959, podle Oscara Wilda), Nad zelenou tůní (1959, vyprávění o Jiřím Mahenovi), Zlaté kapradí (1961, podle Jana Drdy), Bajaja (1962, podle Boženy Němcové), Život a dílo skladatele Foltýna (1963, podle Karla Čapka), Pohádka loupežnická (1964, podle Karla Čapka), Mlynářův student (1965, podle Jiřího Mahena), Tyrkysová uzda (1967), Pohádka od Stříbrné řeky (1968), Sněhurka ze Županovic (1970), Rytíř don Quijote (1972, podle Miguela de Cervantese), Ten chytrák Nasredin (1992), Třetí výstřel (1992, podle Vladislava Vančury), Tom Jones (seriál, 1994, podle Henryho Fieldinga), Hlava Medusy (pro děti, 1994), Odysseus (3 díly, 1994), Šípková Růženka (pro děti, 1994), Lasička (1995), Křesadlo (1995, podle Hanse Christiana Andersena), Nesmrtelný Achilleus (seriál, 1995), Něžná je noc (seriál, 1996, podle Francise Scotta Fitzgeralda), Sága rodu Forsytů (12 dílů, 1999, podle Johna Galsworthyho), Svatojánské vřesy (2001) aj. V 70. a 80. letech byly Pavlíčkovy rozhlasové hry vysílány pod jmény Aleny Břízové (Bratr Žak, 1973, podle Ivana Olbrachta), Heleny Vernerové (Newtonův mozek, 1973, podle Jakuba Arbese; Babí léto na Modré vodě, 1979; Velká kočičí  pohádka, 1989, podle Karla Čapka; Zas kvete střemcha, 1981; Míjení, 1983; Sněhová královna, 1985, podle Hanse Christiana Andersena; Stopy ve sněhu, 1985, podle Konstantina Paustovského; Stín, 1986, podle Hanse Christiana Andersena; Měsíčkův synáček, 1987, podle Jiřího Mahena; Deštivé svítání, 1988, podle Konstantina Paustovského; Adonisův návrat, 1989), Darii Kořené (Slunce pro Libuňku, 1980; Stříbrná volavka, 1982; Svatební koláč, 1984; Čertův mlýn, 1986, podle Boženy Němcové; Amor a Psýché, 1987; Princezna se zlatou hvězdou na čele, podle Boženy Němcové), Marie Brožové (Pastýřka a kominíček, 1981, podle Hanse Christiana Andersena; Hrášek pro princeznu, 1982, podle Hanse Christiana Andersena; Pohádka tulácká, 1982, podle Karla Čapka; O té sani z Vojtěšské ulice, 1982, podle Karla Čapka; Statečný cínový vojáček, 1983, podle Hanse Christiana Andersena; Psí pohádka, 1985, podle Karla Čapka; Zlatý vrch, 1988, podle Boženy Němcové; Pohádka pošťácká, 1989, podle Karla Čapka), Pavly Plockové (Pohádka ze sněhových vloček, 1983; Moudrý zlatník, 1986, podle Boženy Němcové; O princezně solimánské, 1987, podle Karla Čapka; Orfeova píseň, 1988; Císařovy nové šaty, podle Hanse Christiana Andersena), Boženy Šimerové (Paní Bohdana, 1986, podle Jaromíra Johna; Plavci na Sázavě, 1987, podle Jana Morávka) a Evy Košlerové (Marco Polo, 1989).

(převzato ze stránek Českého rozhlasu)

Sommer dal českému rozhlasu do vínku skutečnou slovní kulturu. Vančurův Učitel a žák, Tomanova hra Řeka čaruje nebo rozhlasová dramatizace Benešova románu Uloupený život staly se klasickými čísly mladé naší rozhlasové režie v rukou Václava Sommera.
(Josef Träger)

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy si zvolil obor slovanské a románské filologie, soustředil však svoji pozornost ke studiu divadelní vědy. Byl ne-li asistentem, tedy skromněji knihovníkem divadelního semináře prof. Václava Tilleho. S ním se sblížil a díky němu získal několikaměsíční stipendium na Sorbonně v prvé půli r. 1935. Dizertační práci odevzdal na téma francouzské středověké divadlo. Už za studií (krom jiných aktivit) začal psát divadelní a rozhlasové kritiky a úvahy. První jeho článek o rozhlase v Národním osvobození vyšel 30. listopadu 1931 a od prosince tu již vznikla pravidelná rozhlasová rubrika. Sommer v ní publikoval čtyři roky; když nastoupil do Radiojournalu, předal ji Miloslavu Havlovi (alias Jiřímu Hrbasovi) jako první soustavnou rozhlasovou hlídku v deníku. Tiskl i jinde, např. v melantrišských Listech pro umění a kritiku.

V roce 1931 byl Sommer jedním ze dvou studentských reportérů ve třech pořadech, jimiž v brněnské stanici dr. Vladimír Úlehla publikoval výsledky svých etnografických studií ve Velké; pro Brno připravil i pásma z Poličky a Litomyšle. Do pražského Radiojournalu byl přijat v r. 1935 a 1. ledna 1936 jmenován režisérem. Zaučoval se ovšem jako Hurtův asistent, stejně jako Jareš, Hradil či dokonce i renomovaný režisér filmový – Přemysl Pražský. „Na počátku byl stroj – ale přišli lidé, kteří chtějí z tohoto stroje udělat nástroj umění, kteří věří, že rozhlas doroste do umělecké samostatnosti. Od neviditelné rozhlasové divadelní hry – ke hře básnického slova na jevišti zvuků a hudby!“ napsal Sommer ve sborníku k poctě sedmdesátin Jindřicha Vodáka. Mluvil za rozhlas, mezi 34 osobnostmi od Edvarda Beneše po E. F. Buriana.

První rozhlasová hra, kterou V. Sommer režíroval – Vančurův Učitel a žák – uvedla v titulních rolích Františka Salzera a Miloslava Jareše. V roce 1936 získal Sommer pro rozhlas Josefa Tomana a s úspěchem realizoval jeho předlohu Řeka čaruje. (Hlavní postavu, již v pozdější Krškově filmové verzi vytvořil František Hanus, hrál v rozhlase František Smolík.) Jeho nejslavnější režií je Benešův Uloupený život z roku 1938, který byl o rok později ve Švýcarsku nominován mezi deset nejlepších rozhlasových děl. Šlo o příběh Martiny, jejíž sestra Sylva při společné vyjížďce na lodičce utonula. Dvojroli sester – utonulé Sylvy a žijící Martiny (v kombinaci předtočených a podehraných záběrů s živým hereckým projevem) vytvořila Sylva Kleinová. V označení autorů snímku je rozlišeno libreto (Benešovo) a scenario (Sommerovo). Na poradě režisérů v roce 1938 definoval Sommer tyto pojmy slovy: „Dramaturgickou úpravou se změní novela, román nebo divadelní hra v rozhlasové libreto. Režijní úpravou se text libreta změní v rozhlasové scenario. Libreto může pořídit autor, dramaturg atd., ale scenario jen tvůrce inscenace.“

Sommer „dbal úzkostlivě o mluvené slovo“, jak dosvědčuje Ladislav Boháč, „o jeho kulturu, krásu, hudebnost a významovou nosnost“; snažil se dosáhnout minimem prostředků maximálního účinku. Jareš v portrétu svého kolegy zdůrazňuje, že jeho rozbory „objasňovaly rozdílnost divadelních a rozhlasových úkolů“ a že „herci oceňovali jeho připravenost, přesnost režijní koncepce i volnost prostoru pro uplatnění vlastní herecké fantazie“. Sommer patří mezi zakladatelské osobnosti jak rozhlasové režie, tak rozhlasové kritiky. On, který viděl své vzory v umělecké avantgardě, se nerozpakuje kriticky vytknout, že jí „chybí respekt ke stylové čistotě a přijímá příliš ochotně diletantství pod rouškou novatérství“. Je přesvědčen, že „divadelník, který nenašel publikum, nemůže mluvit o úspěchu“, ale také že „žádná hromadnost, lavinovitost zájmu není měřítkem hodnot“! Jako si divadelní hodnoty ověřoval srovnáním s Paříží, tak si rozhlasovou praxi poměřoval zkušenostmi např. v Německu a podobně jako František Kožík studiem produkce evropských rozhlasových stanic.

Po odchodu Jaroslava Hurta stal se r. 1939 Sommer vedoucím režisérem, pro léta 1939-1940 zároveň šéfem programové správy. Snad zejména k tomuto období se vztahuje konstatování jeho organizačního talentu i v administrativě. Zaujal jej i film a v roce 1939 se podílel zvukovou režií na dokumentech Alexandra Hackenschmieda (Hammida). S režisérem Bohušem Hradilem „společně formulovali požadavek na vytvoření funkce zvukového technika, vyškolení speciálního gramofonového technika, úpravu studií a rozšíření parku nahrávacích strojů“, píše Ivana Kejnovská. Podle jejího názoru k Sommerovu odchodu do administrativy (kontroloval autorské listy) přispělo i roztrpčení nad rozhlasovým byrokratismem a lhostejnost vedení k jeho reorganizačním návrhům. Poslední léta jeho života nejsou zcela přehledná. Datované záznamy režijních prací končí rokem 1941. Šlo podle tvrzení Sommerova vrstevníka a přítele Josefa Trägera o jeho „odstranění z režisérského pracoviště“. 27. července 1944 V. Sommer onemocněl a z lůžka v plicním sanatoriu už nevstal. Sommer měl vysoké mínění o publiku i vysoké mínění o rozhlase. Sledoval a spoluvytvářel jeho vývojový proces „od technické hračky k lidovýchově, od lidovýchovy k umělecké výchově, od umělecké výchovy k umělecké tvorbě“. Mířil cílevědomě k rozhlasovému dílu, uchopenému v tom smyslu a s akcentem na ty jeho stránky, které je charakterizují jako zvukový obraz. Nikoli jako zprostředkování, ale jako uchopení světa.

Z další režijní tvorby: W. Shakespeare – Veselé ženy windsorské (1938), K. J. Beneš – Kouzelný dům, Z. Endris – Dobrodruh, F. Kožík – Ďábelská sonáta (všechny 1939), Marek a Wenig – Žlutá růže (1940), Dyk a Endris -  Krysař (1941), F. Schiller – Valdštejnská trilogie (1941).

Narodil se v rodině židovského obchodníka. Po vypuknutí války v září 1939 a po obsazení východních území Polska sovětskou armádou rodina žila nejprve devět měsíců ve Lvově, poté byla odvezena na Ural a po propuštění 1941 žila do května 1946 v Samarkandu (Uzbekistán). Laub navštěvoval polské a ruské školy.
Maturoval 1946 v Krakově. Od téhož roku žil v Praze, kde absolvoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politických a sociálních věd (1946–51). Od 1948, kdy také obdržel čs. občanství, pracoval jako novinář a spisovatel: nejprve ve Studentském předvoji (do 1950), od října 1950 v Lidových novinách. Po návratu z vojenské služby 1953 nebyl přijat do stálého zaměstnání kvůli přesídlení rodičů do Izraele. Přechodně působil mj. v redakci Mladé vesnice, 1964–66 jako redaktor Plamene a též jako kabinový tlumočník. 1968 byl přijat do redakce Lidových novin, které však nezačaly vycházet.
Po srpnu 1968 Laub odešel do SRN a usadil se v Hamburku jako novinář, později spisovatel z povolání. Spolupracoval s německou televizí a rozhlasem (Nord Deutschland Rundfunk, West Deutschland Rundfunk, Deutsche Welle), byl členem Akademie svobodných umění v Hamburku, 1978–82 byl předsedou exilového PEN-klubu německé jazykové oblasti.
Přispíval do Lidových novin, Kina, Hostu do domu, Plamene (1963 zde překlad Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče), Literárních novin (Literárních listů, Listů), Divadelních a filmových novin i do řady slovenských, polských, sovětských a rakouských časopisů. Po 1968 publikoval v Die Zeit, Deutsche Zeitung (Bonn), Die Presse (Vídeň), Die Weltwoche (Curych), Israel Nachrichten, Al Hamišmar (oba Tel Aviv) aj. Překládal z polštiny, slovenštiny, ruštiny, později z češtiny a ruštiny do němčiny. 1994 mu byla udělena hlavní cena v soutěži Evropský fejeton.
Užíval mj. šifer: -au- (Kino 1959), gl, G. L. (Plamen), -gl-, (lb), -ll-. Jen ojediněle užil pseudonymů Jewgenij Samarkandcev a Josef Simon.
Již během svého pobytu v Československu se Laub prezentoval jako bystrý novinář, humorista a satirik, autor originálních úvah, mikropovídek, a především vtipných aforismů (Zkušenosti). Z perspektivy všedního lidského života v nich relativizoval a demytizoval témata společenská, filozofická i umělecká. Mezi autorem nejčastěji používané prostředky patří hra s významy slov a s neobvyklými kontexty, zdoslovnění metafory, jakož i užívání soudů obsahujících logický paradox a formulace nových „definic“. Individuální a sociální klamy tak, jak jsou formulovány v pojmech, konvenčních soudech, věčných pravdách, frázích, filozofických poučkách, heslech, definicích, programech a teoriích, ironicky a satiricky odkrývá i Laubova tvorba pozdější, ať vydána česky (Největší proces dějin), nebo německy či hebrejsky.
______________________________
Dílo:
Zkušenosti (dt. Erfahrungen) (1967)
Verärgerte Logik (1969)
Ur-Laub zum Denken. Satire in Begriffen (1972)
Doppelfinten (1975)
Denken erlaubt (1977)
Das Recht, recht zu haben (1982)
Der Aufstand der Dicken (1983)
Gespräche mit dem Vogel (1984)
Mein lieber Mensch (1987)
Unordnung ist das ganze Leben (1992)

Motto: ”Dožičme detskej duši tú radosť, to splnenie, to uistenie, že dobrota, krása a neha kráčajú neomylne k víťazstvu spravodlivosti. Dieťa to potrebuje pre svoje duševné zdravie.”

Životopis

Narodila sa v roľníckej rodine. Vlastným menom Mária Masaryková, rodená Piecková. Po ukončení štúdia pôsobila ako učiteľka v Hornom Tisovníku, Žitnej, Sajbe (Strelníky), Omastinej a v rokoch 1945 – 1951 v Bratislave. Potom rok pracovala ako šéfredaktorka časopisu Družba, rok ako šéfredaktorka Zorničky a od roku 1954 bola redaktorkou vo vydavateľstve Mladé letá. V rokoch 1969 – 1970 pôsobila ako šéfredaktorka v obnovenom literárnom mesačníku pre deti Slniečku. Ideová orientácia Slniečka však nastupujúcej normalizačnej moci nevyhovovala, preto musela z postu šéfredaktorky odísť. Zamestnanie si už nehľadala avšak stala sa profesionálnou spisovateľkou.

Publikovať začala v roku 1951 v časopisoch Zornička a Ohník, kedy terén slovenskej detskej literatúry bol v mnohom ohraničený. Ako nóvum sa považovalo vnášanie detských postáv, čudákov a rojkov do detskej literatúry. Kritici to označili za novú vlnu, tzv. detský aspekt, ktorý našiel výrazné autorské uplatnenie v rozprávke založenej na personifikácii. Jej tvorbu charakterizuje vynaliezavý humorne ladný prístup k námetom, rozprávačská a jazyková vybrúsenosť, ktorá upútala aj v prekladoch, najmä z ruštiny. Detský spôsob myslenia ako zdroj poetiky využila neskôr aj v ďalších príbehových prózach, aj keď sa sama priznala, že oblasť detskej literatúry nie je pre ňu dostatočná na úplné sebavyjadrenie.
Rozprávka či povesť ako sujetový základ sa v jej tvorbe dostáva do popredia najmä v 70. rokoch 20. storočia. Citové i mravné problémy detstva a dospievania nachádzajú prostredníctvom životaschopných detských postáv plnokrvné stvárnenie práve najmä v žánroch spoločenskej prózy. Popri próze sa venovala aj televíznej a rozhlasovej tvorbe, kde sa orientovala na rozprávkové žánre. Tvorivá bola aj ako zostavovateľka výberov z ľudovej slovesnosti. O tradičné prvky výstavby ľudovej slovesnosti sa opiera najmä v beletrizovaní histórie a v záznamoch povestí, kde však i popri tradičných stavebných prvkoch vynikne je rozprávačstvo.

Rozsiahla bola tiež jej prekladateľská činnosť. Prekladala poéziu i prózu z ruštiny, češtiny a nemčiny, zostavila a literárne upravila viacero súborov z rozprávkového pokladu národov bývalého Sovietskeho zväzu, napr. Bohatier Kremienok (1965), Laponček Sampo (1974), Sedemfarebný kvietok (1975), Krása nevídaná (1977), Zázračná breza (1983) a iné.

Jej knihy boli preložené do 21 jazykov, okrem európskych aj do japončiny.

Vzdelanie

Do ľudovej a meštianskej školy chodila v rodisku. Potom študovala na Učiteľskom ústave v Lučenci, kde v roku 1938 zmaturovala. V rokoch 1949 – 1951 študovala diaľkovo na Pedagogickej fakulte UK v Bratislave slovenský a ruský jazyk, kde absolvovala šesť semestrov.

Pôsobenie
1939 – 51 učiteľka, Horný Tisovník, Žitná, Šajba, Omastiná a Bratislava
1951 šéfredaktorka časopisu Družba
1952 šéfredaktorka časopisu Zornička
1954 – 69 redaktorka vo vydavateľstve Mladé letá
1969 – 70 šéfredaktorka časopisu Slniečko
1971 profesionálna spisovateľka

Ocenenia
1959 Súťaž vydavateľstva Mladé letá o najlepšiu poviedku zo života detí (2. cena za prózu My z ôsmej A)
1961 Cena vydavateľstva Mladé letá (za knihu Danka a Janka)
1963 Cena vydavateľstva Mladé letá (za knihu Jasietka)
1965 Medzinárodná literárna súťaž „Pre mládež atómového veku“ (Národné kolo – 3. cena za knihu Majka Tárajka)
1965 Cena vydavateľstva Mladé letá (za preklad knihy Bohatier Kremienok)
1968 Cena Fraňa Kráľa (za tvorbu pre deti a mládež)
1968 Medzinárodná literárna súťaž „Pre mládež atómového veku“ (Národné kolo – Odmena za knihu Danka a Janka v rozprávke)
1972 Literárna súťaž vydavateľstva Mladé letá a redakcie časopisu Slniečko na poviedky zo života detí (odmena za práce Náhodou je to príma a Hlava v Tramtárii)
1973 Cena vydavateľstva Mladé letá (za knihu Biela kňažná)
1974 Umelecká súťaž národného výboru hlavného mesta Slovenska Bratislavy k 30. výročiu oslobodenia Bratislavy (1. cena za knihu Dunajská kráľovná)
1975 Čestné uznanie vydavateľstva Mladé letá (za podiel na knihe Zlatá brána)
1975 Odmena Slovenského literárneho fondu (za knihu Zlatá brána)
1976 Prémia Slovenského literárneho fondu (za knihu Dunajská kráľovná)
1977 Literárna súťaž Slovenského literárneho fondu (3. cena za knihu Prešporský zvon)
1977 Cena Jána Hollého (prémia za preklad knihy Krása nevídaná)
1978 Európska cena za detskú literatúru „P. P. Vergerio“
1978 Čestná listina IBBY (za knihu Dunajská kráľovná)
1978 Cena Zväzu slovenských spisovateľov (za knihy Dunajská kráľovná a Prešporský zvon)
1978 Literárna súťaž Slovenského literárneho fondu (Odmena za knihu Kľúče od mesta)
1980 Čestná listina IBBY (za preklad knihy Krása nevídaná)
1980 Pamätná medaila vydavateľstva Mladé letá (za zásluhy o rozvoj detskej knihy)
1981 Prémia Slovenského literárneho fondu (za knihu Kľúče od mesta)
1983 Ocenenia rady národného výboru hlavného mesta SSR Bratislavy
1983 Cena za zobrazenie života Bratislavy v prozaických dielach pre deti a mládež
1986 Ocenenia rady národného výboru hlavného mesta SSR Bratislavy
1986 Čestné uznanie za popularizáciu histórie Bratislavy v tvorbe pre deti a mládež
1987 Európska cena za detskú literatúru „P. P. Vergerio“
1987 Čestné uznanie za knihu Zemský kľúč
1995 Cena vydavateľstva Mladé letá (za knihu Zlatá priadka)
1998 Cena J. C. Hronského za literatúru

tvorba
Rozhlasové a televízne hry pre deti
1966 Vládca vetrov
1967 Laponček Sampo
1969 Vojak a cárovná
1972 Devulienka Snehulienka
1972 Zlatá priadka
1973 Dve sestry
1973 Pieseň pre Valivrcha
1975 Braček z tekvice
1975 Siroty
1976 Mokrý Ďurko
1983 Drevulienka
1985 Zuzana a vodník
1988 Zázračná rosa
1993 Dunajská kráľovná

Poézia pre deti
1954 Rozprávka o dedovi Mrázovi
1957 Zajko a líška
1958 Čarovná píšťalka

Próza pre deti
1959 Zajtra bude pekne
1960 My z ôsmej A
1961 Danka a Janka
1962 O Guľkovi Bambuľkovi
1963 Jasietka
1963 Stíhač na galuskách
1965 Majka Tárajka
1965 Útek z gramatiky
1967 Papierová rozprávka
1969 Sestričky z Topánika
1970 Danka a Janka v rozprávke
1970 Janček Palček
1970 O Katarínke a túlavom vrchu
1972 Jožko Mrkvička Spáč
1973 Biela kňažná
1974 Nie je škola ako škola
1976 Najkrajšie na svete
1976 Dunajská kráľovná
1978 Prešporský zvon
1981 Kľúče od mesta
1983 Domček, domček, kto v tebe býva?
1984 Jahniatko v batohu
1986 Čo si hračky rozprávali
1986 Zemský kľúč
1988 Emčo
1988 Panenská veža na Devíne
1989 Rozprávky Čierneho Filipa
1988 Zlatá priadka
1990 Bratislavské povesti
1995 Slncové dievčatko
1996 Dunajské povesti
1998 Vtáčik, žltý zobáčik
2003 O dvanástich mesiačikoch
2003 Kačička, chromá nožička
2003 Braček z tekvice a sestričky z Topánika

Dramatická tvorba
1969 Zlatá priadka (bábková hra)

Editorské práce
1954 Vezieme sa, vezieme
1955 Detský rok
1955 Povedala straka vrane
1955 Rapotanky
1955 Za humnami
1956 Vtáčia svadba
1957 Na hole, ovečky, na hole
1959 Detský rok 3
1960 Preletel vták cez slatinské vŕšky
1965 Bohatier Kremienok
1969 Dievčina s medenými vlasmi
1969 Išlo dievča po vodu
1969 Terézia Vansová: Biela ruža
1974 Laponček Sampo
1975 Koktail na rozlúčku
1975 Sedemfarebný kvietok
1975 Zlatá brána
1977 Krása nevídaná
1980 Slovenské rozprávky Pavla Dobšinského I
1983 Slovenské rozprávky Pavla Dobšinského II
1983 Zázračná breza
1984 Zlatý strom
1984 Keď národ malý stal sa veľkým
1986 Slovenské rozprávky
1988 Zlatý hrach
1989 Aľonuška
1990 Spievaj si, vtáčatko
1990 Cárovná Nesmejanka
1994 Zlatá hrkálka
1995 Slncové dievčatko
1997 Knižka pre všetky slovenské deti
2000 Poslali ma naši k vašim

Iné
Mestečko Pimparac (televízna relácia)
1968 Katarína (novela s autobiografickými prvkami uverejňovaná v Slovenke)
Scenáristika
1982 Kľúče od mesta

Sfilmované diela
1963 My z deviatej A
1981 A pobežím až na kraj sveta (podľa novely Majka Tárajka)
1982 Kľúče od mesta
1988 Zázračná rosa

Animované televízne večerníčky
1970 Danka a janka
1992 – 94 Bratislavské rozprávky

Výbery
1960 Preletel vták cez slatinské vŕšky (folkloristická monografia)
1969 Išlo dievča po vodu (slovenské ľudové balady)
1975 Zlatá brána (antológia ľudovej slovesnosti)
1981 Oriešky

Preložené diela
v češtine:
1955 Pohádka o dědovi Mrázovi
1963 Jasněnka
1965 Stíhač na galuskách
1971 Majka Povídalka
1978 Bílá kněžna
1982 Dunajská královna
1983 Domečku, domečku, kdo v tobě bydlí?
1995 Není škola jako škola
1995 Zlatá přadlena
1997 Klubíčko Bambulín

v maďarčine:
1955 Télapó a gyerekeknél
1957 Nyuszi és róka
1963 Pirosan érik a málna
1966 Hanka és Janka
1969 Tipke meg Topka
1970 Gombolya Gáborka torténete
1972 Huvelyk Matyii
1973 A hófehér Hercegno
1978 Spuri a kerékpáros
1993 Guri-Guri Gombolyag

v ukrajinčine:
1963 My z vosmogo „A“
1976 Danka ta Janka v kazci

v estónčine:
1970 Danka ja Janka

v ruštine:
1966 Danka i Janka
1974 Danka i Janka v skazke
1975 Majka-Boltuška
1982 Belaja kňažna
1986 Bratislavskij kolokol
1987 Chleb velikanov

v nemčine:
1969 Geschwister aus Stiefelheim
1973 Das Knäulchen Rundherum
1977 Die Weisse Furstin
1979 Die Schwesterlein aus Stiefelheim
1979 Die Donaukonigin Poztor
1981 Die Glocke von Pressburg
1985 Bratislauer Sagen
1986 Jasietka
1993 Knäulchen Kugelrund

v lotyštine:
1982 Plapinmaija

v lužickej srbčine:
1970 Sotričce ze Škórnjowa

v slovinčine:
1969 Sestrici iz Obuvalnika
1989 Donavska kraljica
1989 Donavska kraljica

v srbochorvátčine:
1970 Sestrice iz Cipelgrada

v angličtine:
1988 The White Princess

vo francúzštine:
1978 La Princesse Blanche et autres contes

v holandčine:
1977 De witte vorstin

v kazaštine:
1987 Ak chanša

v moldavčine:
1986 Krejasa albe-dalbe

v poľštine:
1989 Biala ksiezna
1989 Królowa Dunaju

v turkménčine:
1986 Pek govušli ša gryzy

v bulharčine:
1982 Naj-chubavoto na sveta

Je to už jako mor. České rozhlasové herectví obchází smrtka a náramně si to užívá. Po odchodu Radovana Lukavského, Borise Rösnera či Josefa Karlíka přibylo další jméno, další hlas, který už v rozhlase ani jinde nic nevytvoří. Zemřel Ladislav Lakomý.

Narodil se v Náměšti na Hané, v divadle však začínal a celou dobu svého hereckého života (až na krátkou epizodu v Uherském Hradišti) působil v Brně. Na jevišti Mahenovy činohry zaujal hned první velkou rolí – Kristem v Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, jako mezník jeho hereckého vývoje lze počítat Myškina v Dostojevského Idiotovi z počátku sedmdesátých. Dokázal ztvárnit křehké, citově rozervané postavy stejně jako necitelné lotry (Brož v televizní inscenaci hry Antonína Přidala Elektrický nůž).

Jeho hlas i jeho cit pro slovo ho zavedlo nejen do Divadla U stolu, v němž působil dosud, ale i k rozhlasovému mikrofonu. Jeho hlas nechyběl prakticky v žádném brněnském pořadu poezie, dokázal poučeně číst prakticky jakýkoli literární text. Vedlo se mu i v dramatické tvorbě – za všechny lze uvést postavu ze hry Ludvíka Kundery Dva ve vánici z roku 1969 či Stašek v Přidalově hře Prodám ucho, prodám hrob (2007).

Nelze než poděkovat také olomouckému studiu, které v posledních letech – díky redaktoru a režiséru Michalu Burešovi – přečasto obsazovalo do rozhlasových her (Břehule čili Poslední hastrman na Hané, 2009) i četeb (Divadelní šepty stréčka Křópala, 2009 nebo osobně komentovaná Strašidla a strašidýlka Ladislava Lakomého, 2010) a dramaturgickým výběrem mu umožňovalo návraty na rodnou Hanou.

V Ladislavu Lakomém odešel vynikající herec divadelní, filmový, televizní a především rozhlasový. Odešel člověk laskavý, vzdělaný a vždy ochotný prohodit pár vřelých slov o své práci. Bude chybět všem, kdo mají rádi dobré slovo.

Narodil se v dělnické rodině. Z jeho synů Marek Stoniš (* 1967) je novinářem, Michael Stoniš (* 1963) působí jako výtvarník. – Základní školní vzdělání získal v Ostravě-Vítkovicích, 1953–56 studoval na jedenáctileté střední škole v Ostravě-Přívoze. Po maturitě (1956) byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU (1956–60). 1961–64 byl zaměstnán jako dramaturg Domu kultury pracujících Ostravy, současně se věnoval organizační práci mezi mladými ostravskými autory (tzv. Autoři v povijanu), spolu s Josefem Fraisem a Vladimírem Macurou byl zakladatelem skupiny ismuistů. Navazoval styky s průbojnými ostravskými výtvarníky (Eduard Ovčáček, Rudolf Valenta). 1964–70 působil jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ, 1970–71 ve funkci zastupujícího tajemníka pobočky Svazu československých spisovatelů v Ostravě. Za tzv. normalizace se 1971–89 živil jako dělník v Prodejnách nábytkářského průmyslu a ve skladu podniku Nábytek v Ostravě-Třebovicích. 1990–91 pracoval v Čs. televizi Ostrava jako šéfproducent programu. Od 1991 se plně věnuje tvůrčí práci.

Rozhlasovou premiérou bylo pásmo z jeho prvotiny Povídky pod polštář pod názvem Miska plná příběhů (1964). Je autorem četných rozhlasových her: Mrtví rezaví ptáci (1968), Běh za motýlem (1969), Rakety a kozorožci na Marsu (1985), Kožich z Paříže (1988), Sněhurka z vesmíru (1990), Nebožtík (1992), V náručí Slunce (1993), A já jsem Daidalos (1993), Dobré důvody k zabíjení (1995), Poslední běh o život (1995),  Hnízdo mých vlaštovek (1996). Příležitostně užívá šifry ms.

Debutoval jako středoškolák povídkou v ostravské Nové svobodě (1953). Soustavněji pak publikoval v ostravském Červeném květu (1960–69, povídky, básně, fejetony a recenze) a v Nové svobodě (1966–68, především filmové recenze). Mimoto uveřejňoval prózu i poezii v Máji (Ostrava), v Plameni (1965 zde novela Čas hloupých kačen), Kultuře (1962), Magazínu Co vás zajímá (1962), v Květech (1980 zde cyklus pohádek Povídánky pod peřinky), od 1990 pak v Kulturním měsíčníku (Ostrava, 1990 zde úryvek z nepublikovaného románu Svatební Sauvignon), polském měsíčníku Zwrot (Český Těšín), Rudém právu (příloha Čtení na sobotu), Alternativě a Alternativě Nova (Opava, 1996 zde úryvek románu Zvěst o slastech a rozkoších sodomských), Moravskoslezském dni (Ostrava) a Lidových novinách, kde pravidelněji publikuje od 1994 fejetony. Hru Pakárna na entou uveřejnil v příloze časopisu Tvar (Tvary 1997, č. 2).

Stoniš hojně spolupracoval s Čs. televizí: je autorem televizních her Návštěva (1963, režie Radim Koval), Mlýn u pěti čertů (1971, režie Alois Müller), Pacholátko (1991, režie Tomáš Tintěra) a scénáře osmidílného televizního seriálu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1994, režie Otakar Kosek, podle Oty Filipa). Připravil také cyklus večerníčků O Přesličkovi a Prokůpkovi (1974, pod jménem režiséra Jiřího Volkmera) a cyklus rozhovorů s moravskými spisovateli Literatura z Panského dvora (1993).

Narodil se 23. 2. 1932 (Banská Štiavnica). Stredoškolské vzdelanie získal v Pukanci a v Leviciach. V rokoch 1951 – 1956 študoval na Vysokej škole ekonomickej v Bratislave. Po ukončení štúdia pracoval dva roky ako ekonóm vo výskumnom ústave, odkiaľ prešiel v roku 1958 na Železničné staviteľstvo a neskôr do Záhradníckych a rekreačných služieb mesta Bratislava.
V rokoch 1962 – 1969 bol literárnym redaktorom Československého rozhlasu a ďalších päť rokov (1969 – 1974) pracoval v Ústrednej knižnici Slovenskej akadémie vied, nasledoval Slovenský fond výtvarných umení. Po roku 1968 mal zakázané publikovať. Od roku 1988 bol ekonomickým námestníkom vydavateľstva Mladé letá, neskôr jeho riaditeľom. V rokoch 1990 – 1992 bol poslancom, v rokoch 1993 – 1997 pôsobil ako veľvyslanec Slovenskej republiky v Kanade. V rokoch 1998 – 2002 externe prednášal politológiu na Trnavskej univerzite. V súčasnosti žije a tvorí v Bratislave.
Anton Hykisch je členom Spolku slovenských spisovateľov a Slovenského centra PEN klubu.
Spisovateľ patrí medzi predstaviteľov tzv. Generácie 1956. Oblasť jeho záujmu tvorí próza, esej, dráma, ale tiež tvorba pre deti a mládež, sci-fi a scénaristika. Publikovať začal v roku 1956, najmä v rôznych časopisov. Do literatúry vstúpil ako príslušník generácie, ktorá odmietala pravidlá socialistického realizmu a charakteristickou črtou jeho tvorby je spoločenský kriticizmus, ktorý sa prejavil už v spisovateľovom debute Sen vchádza do stanice z roku 1961, ale tiež v prózach Naďa, Námestie v Mähringu, Vzťahy a Túžba. Anton Hykisch vo svojich dielach poukazuje na ťažkopádny spoločenský systém a jeho mravnú prázdnotu, na zlú organizáciu práce, úplatkárstvo a ďalšie nedostatky, ktoré vytvárajú dezilúziu a rozčarovanie zo života.
__________
Tvorba pre dospelých:
1961 Sen vchádza do stanice, novela
1963 Krok do neznáma, debutový román (napísaný a vydaný v roku 1959, no hneď po vydaní bol zošrotovaný)
1963 Stretol som ťa, poviedka
1964 Naďa, novela
1965 Námestie v Mähringu, román
1971 A nikde nenaješ klid neboli Vražda v lázních, detektívka (vyšlo len v češtine)
1977 Čas majstrov, dvojdielny historický román
1978 Vzťahy, novela
1979 Dobre utajený mozog, súbor vedecko-fantastických poviedok a noviel
1980 Túžba, novela
1984 Milujte kráľovnú, historický román
1988 Atómové leto, román – beletrizácia aktuálnych faktov
1990 Obrana tajomstiev, zbierka fantazijných próz
1999 Mária Terézia
2006 Trinásta hodina. Čas majstrov (reedícia)
2006 Sám v cudzích mestách
2007 Spomeň si na cára
Tvorba pre deti:
1987 Budúcnosť je už dnes, faktografická kniha
1989 Kamarát Čipko, autorská rozprávka spojená s populárno-náučnou literatúrou
Eseje:
2001 Nebojme sa sveta
2003 Čo si o tom myslím
Literatúra faktu:
1968 Kanada nie je „kanada“, cestopisná kniha reportáží
1975 Volanty do nebies, faktografická kniha o automobilových pretekoch a slávnych pretekároch
1990 Dovolenka v Pekingu, cestopis
2004 Ako chutí politika. Spomienky a záznamy z rokov 1990 – 1992
Scenáristika:
1965 Pre mňa nehrá blues, scenár k filmu, na námet románu Krok do neznáma
Rozhlasová tvorba:
1966 Praskanie
1969 Počatie
1988 Také čudné rozhovory
2003 Meteor padá do neba
Preložené diela:
Naďa (1964, po česky)
Námestie v Mähringu (1967, po česky, maďarsky)
Vzťahy (1981, po nemecky)
Milujte kráľovnú (1985, 1986 po česky, 1988 po nemecky, 1989 po chorvátsky, 1991 po rumunsky)
Čas majstrov (1981 po maďarsky, 1989 po rusky)

Rozhlasové hry: Ich und die anderen – Radio DRS1 Zürich 1991; Die Nacht der Gewohnheiten – Radio DRS Zürich 1993; In Vitro – Radio DRS Zürich 1994; Der letzte Autofahrer – Radio DRS Basel 1995; Bildnis eines Knaben mit Peitsche – Radio DRS Basel 1995; Ableben – Köln 1997; Agnes – Bremen 1997; Nachtkampf oder die Kunst des Tee-Wegs – Radio DRS Basel 1999; Warum wir vor der Stadt wohnen – Radio DRS Zürich 1999; Passion – SWR 2000; Was wir können – Köln 2000; Blitzeis – WDR Köln 2001 (Blesková námraza, SR 2010); Das Schweigen der Blumen – Radio DRS Basel 2004;Der Kuss des Kohaku – Baden-Baden 2005; Treibgut – Berlin 2005.

Jaromír Ptáček 7. 12. 1925 Německé na Moravě (dnes Sněžné) – 23. 12. 2003 Praha

dramaturg, spisovatel

Jaromír Ptáček patřil k nejvýraznějším a nejplodnějším tvůrčím osobnostem rozhlasové dramaturgie. Soupis jeho vlastních rozhlasových dramatických děl zahrnuje 77 titulů (49 her, 14 dramatizací literárních látek a 14 úprav divadelních her). Z jeho dramaturgické péče vzešel neméně úctyhodný počet dalších 170 titulů, zejména adaptací divadelních her dramatiků nejrůznějších zeměpisných délek a šířek.

Lékař, přednosta Dermatologické kliniky lékařské fakulty v Hradci Králové, profesorem byl jmenován dodatečně po pádu komunismu. Výtvarník, hlavně práce se dřevem a keramika. Jako medik za války a krátce po ní psal pod vlastním jménem. Do paměti současníků se zapsal dramatickou tvorbou pro rozhlas a loutkové divadlo, některé jeho práce vyšly knižně, několik jeho rozhlasových skečů přeloženo do francouzštiny.  Pak se Danda dlouho odmlčel a věnoval se dermatologii, až po letech napsal pod jménem Martin Adam román Dobrodružný případ a pak, v 80. a 90. letech, množství westernů a zlatokopeckých příběhů pod jménem Ben Boeters. Teprve po delší době podepisoval tuto oddechovou literaturu jménem vlastním. Výtvarná díla vystavoval rovněž pod vlastním jménem.

Hynšt patřil k významným osobnostem českého poválečného divadla. „V brněnském i v českém divadelnictví představuje režisérskou a pedagogickou legendu,“ uvedl Zbyněk Srba. Výčet Hynštovy umělecké činnosti obsahuje podle dostupných informací asi 140 divadelních režií, stovku vlastních rolí a několik stovek rozhlasových inscenací (Červená hlína, Zimník Jánoše Kováče aj.) . Odborníci připomínají například jeho pojetí Brechta, Ibsena, Dürrenmatta a antických autorů.

Po studiích a profesních začátcích v Brně a Jihlavě se Hynšt stal režisérem a šéfem činohry Státního divadla v Ostravě. V roce 1959 nastoupil jako umělecký šéf do Mahenovy činohry tehdejšího Státního divadla v Brně, kde pracoval do roku 1971. Roky pod Hynštovým vedením označují mnozí odborníci a pamětníci za nejlepší období Mahenovy činohry.

Hynštovi pokračovatelé v Mahenově činohře vyjádřili režisérovi a pedagogovi úctu loňským uvedením do síně slávy. Hynšt byl spolu s hercem Josefem Karlíkem první osobností, jíž toto ocenění připadlo. Činohra to tehdy odůvodnila jejich celoživotními zásluhami.

Po nástupu normalizace musel Hynšt opustit Brno, nemohl ani učit na JAMU. Našel útočiště v divadlech v Uherském Hradišti a Zlíně, příležitostně hostoval v Nitře, Ostravě, Opavě, Liberci a brněnském Divadle bratří Mrštíků, dnešním Městském divadle Brno.

Po roce 1989 se Hynšt zaměřil především na literární a divadelně teoretickou činnost, vydal řadu publikací a skript. Stal se aktivním členem Umělecké rady JAMU a úzce spolupracoval s Divadelní fakultou JAMU.

„Miloš Hynšt patřil k významným osobnostem české kultury, jeho džentlmenství a zároveň nesmlouvavé profesionální i etické nároky na divadelní tvorbu ovlivnily několik generací herců a režisérů,“ uvedla divadelní fakulta v tiskové zprávě.

Narodil sa 31. augusta 1921 v Slatinke nad Bebravou. Študoval na gymnáziu v Trenčíne a v Prešove, kde zmaturoval. V roku 1948 absolvoval štúdium filozofie a slovenčiny na Filozofickej fakulte Slovenskej univerzity v Bratislave.

Literárne sa začal prejavovať ako stredoškolák a prispieval do viacerých časopisov. V rozhlase sa uviedol dramatizáciou Poničanovho Divného Janka (1942). Počas SNP pôsobil v Slobodnom slovenskom vysielači v Banskej Bystrici ako hlásateľ, redaktor a režisér a redigoval partizánske noviny Mor ho!

Od roku 1945 bol literárnym referentom a vedúcim slovesného odboru Československého rozhlasu v Košiciach. V rokoch 1946-1952 bol hercom a dramaturgom, v rokoch 1952-1955 riaditeľom SND v Bratislave. Pracoval aj ako šéfrežisér Československého rozhlasu v Bratislave (1955-1962), šéf umeleckých programov, vedúci Televíznej filmovej tvorby a režisér Československej televízie v Bratislave (1962-1981).

Ako režisér sa umelecky profiloval v programoch literárno-dramatického vysielania v rozhlase, kde režíroval nahrávky poézie, literárnych pásiem, rozhlasových hier a úpravy divadelných hier. V televízii naštudoval v roku 1957 jednu z prvých bratislavských televíznych inscenácií Ilúzia.

V televíznej režijnej tvorbe sa orientoval na pôvodné slovenské televízne hry (napríklad Polnoc bude o päť minút, Zbojnícka mladosť, Smrť chodí po horách). Je autorom hraného dokumentárneho triptychu o Teheránskej, Jaltskej a Postupimskej dohode (1972-1973). Medzi jeho najvýznamnejšie televízne inscenácie patria Dom Bernardy Alby (1966), Bankrot (1966), Objav v lese (1975), Ruže a sneh (1984), aj televízne filmy Prelom (1980), Čierny slnovrat (1984), Puto najsilnejšie (1990). Režíroval aj televízny seriál Jedenáste prikázanie (1977).

Za celoživotné dielo odovzdali Ivanovi Terenovi v máji 2007 filmovú cenu Igric (2006). Zomrel 15. mája 2010.

R. 1941 absolvovala štúdium na gymnáziu v Nitre. R. 1941 – 48 pôsobila ako učiteľka v Ludaniciach, 1948 – 49 pracovníčka Spolku slov. spisovateľov, 1949 – 50 a 1953 – 55 dramaturgička Čs. rozhlasu, medzitým 1951 – 53 redaktorka časopisu Zornička, 1956 – 59 Pionier, potom spisovateľka v slobodnom povolaní, 1967 – 69 redaktorka časopisu Rodina a škola, od 1969 opäť spisovateľka v slobodnom povolaní, od r. 1976 žila na dôchodku v Bratislave. Verše uverejňovala od r. 1943 v časopisoch Kultúra, Živena a Elán, neskor v Kultúrnom živote, Slovenke, Živote a v časopisoch pre deti a mládež.

Autorka desiatok rozhlasových hier pre deti a mladež, napísanych podľa predlôh ľudových rozprávok alebo ruských a sovietskych autorov: Žabka cárovná (1955), Morský cár a Jelena Premúdra (1959), Spiaca krásavica (1960), Gjuli – herátska ruža (1964), Vojak a cárica (1970), Ivan, sedliacky syn (1972), Rozprávka o krajnom prípade (1977), Traja bratia a prekrásna Ajslu, Časeňa (obe 1984), Bohatier Suchmantij (1985), Knieža Erik a zázračný sluha (s Dušanem Brindzou, 1997), O cárovi Saltánovi a jeho synovi (1999) a i. Spolupracovala na rozhlasovom seriáli Čo nového, Bielikovci?, pre Čs. televíziu písala scenáre televíznych pásiem a dramatizácií rozprávok.

Debutovala zbierkou krátkych próz pre deti Makara a iné rozprávky (1946). Po dlhšej prestávke napísla prózy pre deti Poštárik (1961), Dušan (1962), Šťastnú cestu, Dušan! (1963), Februárka – more – Artin (1963), Poštárik sa vráti (1976) nadviazala na prozu Poštárik.

V poezii sa prezentovala zbierkou sonetov Modlitby za šťastie (1948) a zbierkou Koľko len búrok (1959). Pre deti napísala veršovanú knižku Kocúr lekárom a iné rozprávky (1950). Autorka veršovanej práce Traja bratia (1952). Prekladateľka ruskej a sovietskej poézie (Puškin, Michalkov, Ščipačov, Lukonin a i.), ako prvá preložila do slovenčiny ruské byliny.

Narodil se v učitelské rodině a vzdělání získaval v Rimavské Sobotě, Banské Bystrici a Zvolenu, později pokračoval ve studiu na Univerzite Komenského v Bratislavě, a toto studium úspěšně ukončil v roce 1949 doktorátem práv. Pracoval ve vicero redakcích časopisů, např. Národná obroda, Život, Náš film, Kultúrny život či Pravda, v roce 1968 potom pracoval v agentuře Tatrapress. Od roku 1969 byl redaktorem časopisu Film a divadlo a od roku 1981 se věnoval psaní literatury na plný úvazek.

Jeho knižní debut vyšel v roce 1954. Začínal psaním povídek, ale později se věnoval i psaní novel a románů jak pro děti a mládež tak i pro dospělé. Námětěm jeho prvích děl je vojenský život v době 2. světové války a v období Slovenského národního povstáná. Největší část jeho tvorby však představuje dramatická tvorba pro rozhlas a televizi, které se věnoval nejraději. V dílech pro děti a mládež se věnoval apelům na potřebu zdravého rodinné klimatu na vývoj mladých lidí, věnuje se problematice dospívajících dětí. V rozhlasové a televizní tvorbě se jeho díla dělí do třech námětových skupin: jedna pojednává o dějinách dělnického hnutí, druhá o národněosvobozeneckém hnutí a poslední se věnuje současnosti. Věnoval se též publicistice, v tisku mu vyšlo množství článků, reportáží, fejetonů, divadelních a filmových kritik, ale také recenzím televizních inscenací. Kromě vlastní tvorby se věnoval také překladům z maďarské a anglické literatury.

(převzato z Wikipedie)

Od roku 1967 do roku 2007 byl redaktorem v literární redakci Českého rozhlasu, se kterou dodnes intenzivně spolupracuje. Pořady, jejichž počet jde do tisíců, nesou nezaměnitelnou pečeť – zaujatý hlas a hutný esejistický jazyk, mimořádnou erudici v literatuře, hudbě, výtvarném umění, historii i psychologii. Ze spolupráce s režisérem Josefem Melčem vznikla stereofonní inscenace Zeyerova Zeleného vítěze, pozoruhodná interpretace Máchova Máje, projekt Čteme Písmo (Čteme bibli) či baroku věnované Sympoziony. Ojedinělý je třicetidílný cyklus Semper viva (o živém odkazu české poezie od Michny z Otradovic po F. Hrubína). Matys zdramatizoval rovněž prózu Jurie Karloviče Oleši Závist (1966). V podmínkách normalizace spolu s ostatními kolegy z literární redakce, především s V. Daňkem, dokázali udržet literární vysílání na slušné úrovni a spolupracovat s celou řadou proskribovaných autorů a překladatelů (pod jmény tzv. pokrývačů s J. Hiršalem, B. Grögerovou, J. Zábranou, L. Kunderou ad.)

Je autorem rozhlasových her (Klíč a Sisyfos na prázdninách), básnických sbírek (Sedm, Tři ze dvou, Dech, Láhev do moře), veršů pro děti (Říkanky a vyprávěnky), prozaické knihy Kutnohorské pověsti a novely Žakéř a také monografie V umění volnost. Kapitoly z dějin Umělecké besedy, ale též řady knižních předmluv a doslovů, editorem různých antologií, sborníků a CD. Jeho texty, recenze a glosy jsou rozesety po mnoha časopisech a sbornících; je předsedou redakční rady revue Umělecké besedy Život.

Jan Fuchs pocházel z umělecké rodiny. Jeho otec, matka i strýc byli operními pěvci. Jan sice shledal, že pro pěveckou dráhu nemá hlas, ale svět divadla mu přesto učaroval. Po maturitě na reálném gymnáziu (1949) pracoval po nějaký čas v Divadle S. K. Neumanna, byť pouze v pozici úředníka, o něco později se stal provozním ředitelem Městského divadla v Benešově (1950-1953). Po základní vojenské službě nastoupil jako vedoucí kulturně-propagačního oddělení do Ústředního divadla Čs. armády na Vinohradech. V sezonách 1956-1959 byl pak režisérem a hercem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

V té době už spolupracoval externě s Čs. rozhlasem, s redakcí zábavy. Psal drobné příspěvky pro estrády a zábavné pořady. Smysl pro humor mu byl vždy vlastní, autorsky se osvědčil a po dvou letech, v roce 1959, mu bylo nabídnuto místo v režijním oddělení HRDM. Této příležitosti se chopil s pro něj příznačnou vervou. Kromě režijní činnosti působil také autorsky, byl rovněž moderátorem některých pořadů. Sám vzpomínal na to, že mu Ludvík Vaculík, který nad ním měl tehdy jakýsi dohled, občas vyčítal přílišnou roztěkanost. Na archivních snímcích jsou zachycena Fuchsova komentátorská vystoupení na celostátní spartakiádě v roce 1965. Kromě publicistických pořadů pro děti a mládež, např. Návštěva s hudbou, Pionýrská jitřenka, dále Fronta na písničku, jejíž princip vymyslel – šlo o jeden z prvních živě vysílaných programů ze studia za přítomnosti obecenstva – mu záhy učaroval především svět pohádek a her pro mládež.

Za období prvních deseti let rozhlasového působení natočil J. Fuchs pozoruhodný počet invenčně realizovaných pohádek, her a četeb na pokračování, jako např. Poláček Edudant a Francimor (1962), Gorvin Mořský vlk (1963), Aškenazy Cestopis s jezevčíkem (1967). Mezi jeho realizacemi z té doby dominuje titul první stereofonně natočené rozhlasové hry u nás (a jak se občas uvádí, možná i v celé Evropě), Svěrákova pohádka Krápník a Františka (1966), kterou tým nadšenců pod Fuchsovým vedením (zvukový mistr Z. Škopán) natáčel v Koněpruských jeskyních. Již dříve režíroval několik Svěrákových textů, pohádku Tři auta (1963), hry pro dospělé To jeli dva ve vlaku (1967, smuteční anekdota), Posel hydrometeorologického ústavu (1969, znovu natočeno 1992).

Od 1. července 1968 přešel Fuchs jako režisér do redakce literárně-dramatického vysílání, v roce 1970 se stal zástupcem šéfrežiséra. Od té doby točil především hry pro dospělé: Ollier Atentát přímým přenosem (1970), Methling Kukaččí chata u Leknínového jezírka (1970), Stroupežnický Zvíkovský rarášek (1971), Neruda Prodaná láska (1972). Ujímal se i úkolů, které náležely do oblasti tzv. angažované tvorby – Zápotocký Rozbřesk (1970), Lavreňov Přelom (1971), točil rozhovory s herci, kteří se hlásili k normalizační politice (S. Amortová, J. Švorcová, L. Pelikánová). Jakkoli se tak pokoušel nepochybně odvrátit schylující se vyhazov, nepodařilo se mu to.

Poté, co byl Fuchs za své postoje z roku 1968 nejprve vyloučen z KSČ a později z rozhlasu vyhozen (1972), nechali normalizační šéfové velký počet Fuchsových režií (a nejen jeho) smazat. Režisér však po roce 1989 ve svém soukromém archivu nalezl kopie řady titulů a za pomoci pracovníků archivu je rekonstruoval. Dnes tedy (byť nereprízovány) existují nahrávky celé řady půvabných pohádek, v nichž jsou zachyceny mimořádně kvalitní herecké výkony: Želva s flétnou (1961), Voják Blátošlap a jeho stín jménem Semsen (1963), O princezně a zlaté včelce (1968),  Vynálezce dětských snů (1968), O španělském králi a anglickém lordovi, Zelená pohádka, Modrý potok Bagají, další Svěrákova pohádka – Tiché šlapací království (1964), později znovu natočená Karlem Weinlichem pod titulem Kolo se zlatými ráfky (1988).

V průběhu 70. a 80. let působil Fuchs jako režisér na tzv. volné noze, natáčel pro nakladatelství Supraphon, byl hudebním dramaturgem a konferenciérem Dětské lední revue. Do rozhlasu se znovu vrátil v roce 1990 a vrhl se s vervou znovu do práce. Režíroval řadu rozhlasových her, ve kterých prokázal opět svůj smysl pro dynamiku a výrazné vedení hereckých partů, např. německá hra D. Kühna Goldbergovské variace (1992), zejména rád točil tituly z oblasti komediálního žánru: nové nastudování Svěrákova Posla hydrometeorologického ústavu (1992), skvělou anglickou rozhlasovou komedii Mela Calmana Srdeční slabost (1997); natáčel také četby na pokračování, např. K. Faldbakken Adamův deník (1995), T. Lindgren Čmeláčí med (1996), cykly dramatizací z oblasti sci-fi literatury a další. Věren své zásadě, že rozhlasák má být co nejuniverzálnější, pouštěl se do dalších projektů. Vymyslel a realizoval ve své době ojedinělý program rozhlasové seznamky Šance pro lásku (1992). Pořad získal postupně pro stanici ČRo 2 – Praha velké množství posluchačů. Jak se stává – v době největší úspěšnosti byl pořad znenadání zrušen. Po odchodu do důchodu v r. 1997 zůstával nadále ve spojení s rozhlasem, vymyslel další originální program pro stanici Regina, pod názvem Top ten desek mluveného slova uváděl úryvky z vydaných slovesných nahrávek, které prokládal písničkami zpívajících herců.

V anketě Týdeníku Rozhlas (2001) odpověděl na otázku Co vás drží nad vodou?: „Zkušenost se symetrií života. Jsem tak trochu Enšpígl. Těší mě úspěch, ale současně se klepu strachy, protože vím, že tím někoho proti sobě popudím. Prožiju-li zklamání, je mi fajn, protože logicky musí následovat něco milého, příjemného.“

Mimorozhlasová činnost:
nakladatelství Umění lidu (1950), režisér ve svobodném povolání (1973-1990), externí režie, dramatizace a úpravy pro slovesnou edici vydavatelství Supraphon (mimo jiné Defoe: Robinson Crusoe (1984),  May: Syn lovce medvědů (1986), Cooper: Poslední Mohykán (1990), Dumas: Tři mušketýři (1978), Verne: 20 000 mil pod mořem (1987), Jirásek: Staré pověsti české; Šumavské pohádky, Hurvínek v říši snů (1973), Robot Roby u Spejblů (1990). 1986-1989 restaurační podnik Lucerna-Barrandov, zde připravoval program pro Lucerna-bar. Autorská činnost: televizní hry Stáří a Pacient (2001).

Citováno z publikace 99 uměleckých osobností rozhlasu

Byť je většině běžného lidu znám pouze jako dědeček z rodinného filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, v kruzích rozhlasových fandů si jej pamatujeme například jako malíře Zdeňka v Totálním kuropění (1962) Ludvíka Kundery, Polyféma v Tachovského Kudy bloudí Odysseus (1964), Amery Lasterse v detektivním seriálu Zvony smrti (1967), Basilia v Calderonově hře Život je sen (1981), Přemysla Otakara II. v Bitvě na moravském poli (1988) či jako čerta v záznamu Komedie o umučení. Hrál také císaře Augusta v Rejnušově hře Ovidiův návrat (1963), hejtmana ve hře Ilse Aichingerové Návštěva na faře (1965), klavíristova manažera v inscenaci Dlouhohrající klavírista (1968) Alana Sharpa. Karlík prožil v brněnské činohře více než 40 let a vytvořil nespočet vážných i komických rolí. Po roce 1989 působil i na Janáčkově akademii múzických umění.

Jeho rozhlasové herectví se vyznačovalo vysokou kulturou mluvy. Postavy, které vytvořil, byly rázné a zemité, ale také s vysokým intelektuálním nábojem (cynický vykonavatel moci ve hře Kudy bloudí Odysseus). Rektor JAMU Václav Cejpek prohlásil, že „svou spontaneitu, smršť nápadů a emoce dokázal kontrolovat rozumem, a tudíž i herectví učit“. Hrál samozřejmě ve velkém množství her, které dnes řadíme k odpadu rozhlasové tvorby (angažovaná tvorba sedmdesátých a osmdesátých let v brněnském studiu), hry, které přežily, podávají svědectví o jeho moderním hereckém výrazu.

Herec Josef Karlík zemřel v Brně 30. října 2009 v ranních hodinách.

V roce 1990 začala na stanici Sender Freies Berlin s experimentální prací na featurech podle textů Jeana Paula v kombinaci s První symfonii Gustava Mahlera. Následovala Hottentottiana (1993), první digitálně vyrobený „Wort-Music-Feature“ s použitím klavírních skladeb Roberta Schumanna. První experimentální rozhlasová hra tohoto typu byla vytvořena v roce 1996 také na SFB (Tönende Fratzen Tag und Nacht – Zvukové tváře dne a noci).
Ilona Jeismann 1998 získala v roce 1998 společně se zvukařem Peterem Avarem za inscenaci Die graue staubige Straße (Šedá prašná cesta, CRC 1997) Cenu válečných slepců.

V Čechách byl realizován její dokument Zámek v Čechách.

Lit.: Kammann, Uwe: Musik in der Diktatur – Existenzielle Widersprüche – Laudatio auf Ilona Jeismann und Peter Avar. In web /www.mynetcologne.de, b. d. (studie).

Narodila sa v rodine maloroľníka a vzdelanie získavala v Dolnej Ždani, Leviciach, Banskej Bystrici a Zvolene. Po 2. svetovej vojne začala pracovať ako učiteľka v Kostoľanoch pod Tribečom, neskôr pracovala ako úradníčka v Bratislave a v Československom štátnom filme. V rokoch 1950-54 bola vedúcou redaktorkou Ohníka, v rokoch 1955-57 časopisu Zornička, krátky čas bola i riaditeľkou Domu osvety v Novom Meste nad Váhom. V roku 1968 bola krátko tiež redaktorkou obnoveného časopisu Slniečko. Potom sa presťahovala do Bánoviec nad Bebravou, kde sa venovala len literárnej činnosti.

Venovala sa výlučne tvorbe pre deti a mládež, a to ako poézii, tak i próze a dráme. Námetmi pre jej diela sa stal svet prírody, súčasný život na dedine i v meste, rodinné, školské a internátne prostredie, malí i dospievajúci hrdinovia, no najviac sa v jej diele objavujú ako hrdinky dievčatá. Písala veršované rozprávky, hrdinskú a životopisnú epiku, rozprávky, novely a romány; napísala však tiež bábkové hry a rozprávkové seriály pre rozhlas a televíziu, čím obsiahla širokú škálu čitateľov od úplne najmenších až po dospievajúcu mládež.